Spisovatel
našel černou díru do příběhu a nemohl
přestat. Klepal neúnavně
do stroje, zatímco kolem se setmělo. Přestával
vidět, co píše,
ale psal všemi deseti prsty po paměti. Naučil se
nevnímat
otupující zvuk, který
klávesy vydávaly. Vytáhl
papír za
stroje a přidal ho na úhledný blok
ostatních a založil další.
A v tom – stroj začal sám
vyťukávat písmena, aniž by se
spisovatel dotkl kláves.
Odstrčil se na židli s kolečky a zarazila ho až stěna. Přes rameno mu přepadla kniha, ale nesehnul se, aby zjistil, která to je.
„Ježišikriste,“ zamumlal. Klávesy vytrvale pracovaly a on se opatrně přiblížil.
Odstrčil se na židli a zarazila ho až stěna. Přes rameno mu přepadla kniha, byl to Oliver Twist, jeho oblíbená, ale on se nesehnul, aby to zjistil. „Ježišikriste,“ zamumlal. Klávesy vytrvale pracovaly a on se opatrně přiblížil.
Zaklel a snažil se rozumně uvažovat. Jak... ? Rozhodl se nic nedělat a zároveň na nic nemyslet. Za okny potměšile zaskučel vítr.
Nedělal a nemyslel na nic. Za okny potměšile zaskučel vítr.
Praštil do stroje, až odskočila klávesa es a kladka ypsilon. Psací stroj ovšem nepřestával zaznamenávat každý jeho pohyb a v textu nechybělo písmeno es ani ypsilon.
„Co chceš?“ zašeptal zuřivě.
„Co chceš?“ zašeptal zuřivě. Jestli se ale na někoho mohl hněvat, byl to jen on sám.
„Odpověz.“ Ještě než stačil větu doříct, na papír neviditelné ruce vyťukaly: S P A L !
Teď už rozuměl. Zadíval se na vyrovnaný blok papírů, výsledek své půlroční práce. Den za dnem ho vtahovala stále víc a on přepisoval pasáže, které nic takového nepotřebovaly, vymýšlel další a další postavy.
Vhodil papíry do koše, škrtl zápalkou a hodil ji dovnitř. Vzplály téměř najednou, dychtivě. Pozoroval je a necítil smutek…
Vhodil papíry do koše, škrtl zápalkou a hodil. Vzplály téměř najednou, dychtivě. Pozoroval je a necítil smutek…
Otevřel okno a nadechl se mrazivého a šepotajícího nočního vzduchu. Právě se vrátil do skutečného světa.
