De Profundis (Z hlubin)
Světla
v té zemi bylo ještě pramálo a kronikáři se nejspíš ruce
třásly zimou, když zapisoval tenhle příběh, co začíná skoro
jako pohádka. Král Rufus měl totiž dvě dcery. Mladší,
Kristina, byla krásná, usměvavá a výbušná. Starší, Agnes,
byla roztomile praktická, výřečná a nekonečně moudřejší
Panoval zrovna výjimečně sychravý podzim, když král oženil mladší dceru s jedním ze svých spojenců. A jak už to tak bývalo, brzy ho našli v jeho komnatě s hlavou na stole, do jehož dřeva se pomalu prožíralo víno, které pil. Stejně rudé jako krev, co mu vytékala z úst. Ta zpráva se po hradě rozšířila rychle a do večera to věděla celá země. Muži obvykle jenom zkřivili rty a zakleli. Ženy se pokřižovaly a modlily se za duši mrtvého. A strachem z budoucnosti.
Královnou se tehdy měla stát Agnes, ale ještě tu byla Kristina – a její manžel. Navíc násilí vyřešilo nejvíc potíží, kam až lidská paměť sahá. Starší princeznu proto už následující noci stráže odvedli s mečem na krku do žaláře, kde jí dali ruce i nohy do okovů.
Když s ní v loďce vyjeli na klidné moře, nevyhrožovala ani neplakala. Pořád ještě věřila v lidský rozum. Proč musí být na světě tolik krutosti, kdy máme všichni stejně křehkou mysl a tělo náchylné k bolesti? Tohle přece není, nemůže být pravda. Dívala se na hvězdy a snažila se v nich číst. Vědět tak, co s ní bude za dvacet let, za třicet. Nebo radši ne?
Vlastně se s ní nikdo nerozloučil, prostě ji strčili přes palubu a ona s výkřikem nabrala slanou vodu do plic. V ledové vodě sebou trhala v křečích, ale brzy ten mráz i svíravou bolest přestávala cítit. Jak klesala ke dnu, stále sledovala světlo pochodně na lodi. Vzduch jí naštěstí došel dlouho předtím, než v černočerné tmě dopadla až na dno.
