Gabriel, toho času s dobrou vůlí a rozhodný, že Elenu
nenechá ani v pustině, ani upálit, spal. A tak neviděl, jak
natáhla ruku a na ní přistál krkavec. Ta ruka byla už tak slabá,
že ho skoro neunesla.
„On si myslí, že mi může pomoct,“ promluvila tiše. Pomoct beznadějně vyšinuté trpitelce.
„Zabili by ho spolu se mnou. A pokud ne, jednou by se podíval na moje znamení a jeho holubice by pro něj najednou byla havran.“
Krkavec přikývl.
„Přišel sis pro něj? Vždyť je v pořádku,“ pohladila černá křídla.
„Jenom ty…“ zakrákoral a uletěl.
„Co já? Co já?!“ zakřičela za ním Elena.
V prvních slunečních paprscích se vydala k městu Vieste, kde na ni čekal otec jejího ženicha. Nad ní, vysoko na žlutém nebi, zakroužil sup.
