Obchodovat se Smrtí bylo zrádné, to dobře věděl. Birger byl ovšem dvorní čaroděj a na svou pozici se nedostal díky tomu, že by mu chyběla moudrost nebo výmluvnost. Věřil, že to zvládne. A tak pečlivě připravený lektvar z blínu, kosatce a rulíku zlomocného vypil jen s mírnými obavami. Chutnalo to odporně, ale udržel tekutinu v žaludku. Skoro ihned začal mít pocit lehkosti v hlavě, pak přišly křeče a on ztratil vědomí. Ale to všechno bylo v plánu.

Byla tu zima, obrovská zima a ještě větší tma. Kolem bylo zapálených několik svíček na dvoumetrových svícnech hustě obalených voskem, který otupoval zuby a drápy vykovaných příšer. Jenže svícny byly jenom poblíž místa, kde zrovna stál. Nedalo se říct, že by se na tomhle místě bál příšer, co se skrývají za okrajem světla. Zato svými zostřenými smysly vycítil, že zmizet ze světla by tady neznamenalo jenom ocitnout se ve tmě, ale v nicotě, která by se na něj surově vrhla a spolkla ho.

Poblíž stál jen jeden stůl a židle a na ní muž sklánějící se nad šachy. Ten pohled čaroděje pobavil. Ani se na Birgera nepodíval, když muž poznamenal: „Proč to vlastně chceš?“ Mluvil docela tiše, pomalu a naprosto klidně. Na odpověď by zřejmě čekal celé hodiny, kdyby to bylo nutné.

„Takže vy…“

Ten muž se konečně otočil. Nebyl zvláštní ani výškou, ani barvou vlasů a ani rysy ne. Ale stačilo se mu podívat do očí. Neměl bělmo, jenom če

rné oči bez duhovky, nehybné a bez života. „Bude to srozumitelnější takhle?“

„Aha, aha,“ znepokojil se Birger, protože z pomyšlení, že to stvoření okamžitě ví, co má na mysli, ho zamrazilo. Znala snad tahle Smrt dopředu každou myšlenku, každý pohyb a slovo?

„Nevím všechno, jenom tolik, kolik potřebuju.“

„Pak chápete, jak důležité pro mě je, co žádám.“

„Jenže já mám lidi rád.“

„Vážně? Tak to se vám poslední dobou práce dost vymkla z ruky.“

Smrt si povzdychnul. „Král má zemřít za několik dní. Velice nepříjemná a… bolestivá záležitost.“

„Neříkejte, že byste tu záležitost nemohl odložit.“

Smrt pokrčil rameny. „Odložit ano, zrušit ne. To měj na paměti. Mluv a přesvědč mě,“ vzhlédl k čarodějovi. „Nic nedělám zadarmo. Budu chtít něco na oplátku. Je ti to jasné?“

Birger přikývl a pak mluvil velice dlouho.

Když se probral ve svém pokoji, nebylo mu to příjemné. Srdce se mu s bolestivou námahou znovu rozeběhlo a brzy se mohl zvednout ze země. Okamžitě zamířil za králem Erikem, aby si promluvil o tom, s kým viděl královnu.

Byl to jen kratičký okamžíček, na který Erik zavřel oči. Ta myšlenka prolétla jeho hlavou jako nabroušená čepel, jako desítky doběla rozžhavených jehel.

Následoval rozhodně ne lidský řev, příjemná slabost v mysli a kolem se objevila scéna z nějakého snu. Poletoval tu sníh a všude kolem visely oranžové látky odkudsi nahoře, směrem dál jich bylo čím dál víc a zakrývaly, co je v dálce za nimi. Měkké světlo bylo teple zbarvené jako při západu slunce. Její šaty až po kolena nasákly něčím tmavorudým a teprve když překvapeně zamrkala, ozval se nějaký zvuk. Jinak tu vládlo dokonalé, nepřirozené ticho. Spěchala k němu, pak se před ním zastavila a přemýšlela, co říct. Zašeptala něco, čemu rozuměl: „Omlouvám se.“ Praštil ji a ona několik kroků couvla, zhluboka se nadechovala a snažila se mrkáním zahnat slzy. Vždycky, když ho chtěla přesvědčit, že udělal něco špatně, přišly slzy.

Přitáhl si ji zády k sobě a umlčel dlaní. Házela sebou a snažila se mu vytrhnout ruku, kterou chytil. Začal jí lámat prsty a ona pokaždé přidušeně vyjekla. Postupně se přestala bránit a u malíčku sebou jenom napjatě trhla. Když skončil, pochroumanými prsty mu objala dlaň, jako by snad byla vděčná za to, že se to konečně stalo…

Kdo ale někdy nechtěl udělat něco jenom proto, že je to špatné, že se to nesmí?

A zase byl vzhůru. Těžce se opřel o stěnu a chladil si čelo o kámen. Na několik palčivých okamžiků měl všechny smysly bolestivě zostřené. Pod prsty cítil každou nedokonalost kamene, každou prohlubeň i výstupek, dokonce i zrníčka prachu. Nejhorší byly zvuky. Vzdálený hovor stráží, praskání smůly v blízké pochodni, šepot křídel můry přivábené plamenem. Tlukot vlastního srdce znějící jako beranidlo narážející do okované brány. Když otevřel oči a uviděl pochodeň před sebou, výbuch barev ho oslepil. Trvalo dlouho, než se znovu odvážil pohnout.

Když vstoupil, do tmy svítily jen uhlíky v dohasínajícím krbu. Tove spala skrčená pod pokrývkami jako malá vyděšená holčička. Opatrně jí odhrnul pokrývku z hlavy. Co mu to čaroděj povídal? Prsty polaskal místečko kus pod jejím srdcem.

Okolo zápěstí se mu obtočil zlatý pramen vlasů, když ji pohladil, aby se uklidnila, a prstem jí přejel po krku. Na chviličku se mu ta hněvivá, neodbytná touha chytit ten krček, trhnout jím a slyšet křupnutí. Jenže stačilo zauvažovat na půl úderu srdce a rychle se to rozbilo na nejisté střípky.

V tom Tove škubla rukou, jako kdyby před čímsi smyšleným uhýbala. Oči otevřela naráz, jen v nich neviděl úlevu, jako když se člověk probudí z noční můry, ale jenom zmatek. Zamračila se na něj a trochu nejistými pohyby se jednou rukou nadzvedla. „Lekla jsem se.“ Odtáhla se a rukama objala kolena.

„Taky mi připadá, jako by ses probudila do ještě horšího snu. Tvářila ses tak.“

„Ne, to rozhodně ne,“ usmála se. Maličko se jí točila hlava, jak rychle procitla. Ještě si vybavovala, že tentokrát ve spánku viděla scény, které na rozdíl od jejích obvyklých snů dávaly určitý zvrácený smysl. „Jen ta oranžová barva tam nemusela být. Nenávidím oranžovou… A byl jsi tam ty.“

„Ano?“

Když dál nic neříkal, zvedla k němu hlavu. V očích se mu odrážely slabé jiskřičky dohasínajících uhlíků.

„Co, co se děje?“

Ukazováček, který jí přejel po klíční kosti, studil od mrazu v komnatě a ona sebou trhla, protože kůži měla ještě spánkem rozehřátou. Její muž nikdy nebyl mírný nebo laskavý, ale naštěstí měl víc světlých dní než těch špatných a většinou nebyl důvod se ho bát. Jenže dnešek k té většině nepatřil. Věděla, proč se teď uvnitř ní právě teď něco třese a krčí v obraně. Vzala jeho dlaň do svých a pokryla ji polibky.

„Jen bych chtěl trochu vlídnosti od své ženy. To právo mi přece neodepřeš.“

Usmála se. Nechala ho, aby si přitáhl její tvář blíž. Jen sebou cukla poté, co se ústy dotkl jejích, protože ten dotek byl tvrdý a tak nevlastní tomu, co znala. Ten polibek, polibek zuby a jazykem a strništěm vousů, v ní probudil zlatý plamínek, jenže tentokrát ji nerozechvíval a nezrychloval dech, tentokrát jí strachem stáhnul plíce, až se skoro dusila. Položila mu dlaně na ramena a stiskla, ale on ji držel stále stejně neústupně.

Nebylo v tom nic vlídného, žádná horkost z dřívějška, jenom nátlak a donucování. Kdyby to nebyl sám Erik, byla by původce těch nehezkých pocitů odstrčila. Takhle jen křečovitě sevřela jeho rukáv. Tušila, že zítra bude mít na boku tmavé modřiny z toho, jak jí zarýval prsty do masa. Když už chtěla vyjeknout bolestí, na jazyku ucítila krev. Vlastní krev ze rtu, do kterého ji kousnul. Vzepřela se, až ji všechny svaly zabolely, a zakňučela jako ublížené štěně.

„To bylo hezké,“ zašeptal s úsměvem, zatímco ona se na něj mračila. Znovu se od něj pokusila odtáhnout. „Pusť mě.“ To, že ve vlastním hlase slyšela strach, ji vyděsilo ještě víc.

„Obvykle býváš přítulnější,“ zavrčel.

„Obvykle nezapomínáš, že nejsem coura, za kterou si přijdeš, kdykoliv se ti to hodí.“ Polkla a znovu ucítila tu slanou příchuť.

„Vyháníš mě?“ poznamenal jízlivě a znovu se sehnul k jejím rtům. To už se v ní zvedla taková vlna nevole, že se vytrhla a snažila se dostat co nejdál od něj. Sevřel prsty kolem jejího zápěstí a pod tenkou kůží cítil v drobných namodralých vlákénkách divoce pulzující proud, jak jí prudce tlouklo srdce, div neprorazilo žebra. Rychlým pohybem ji objal kolem pasu a přitáhl si ji zpátky. Chtěla na něj zakřičet, jenže nevěděla co a slova by jí stejně uvázla v hrdle.

„Proč se bojíš, srdíčko?“

Nevěděla o tom, ale nehty volné ruky mu zarývala do hřbetu dlaně.

„Nemám žádný důvod?“

Málem se rozesmál. „Samozřejmě nemáš. Nehloupni. Copak jsem ti někdy ublížil?“

„Ne,“ vydechla. Možná mu přece jenom křivdila. Přála si, aby zůstal. Nechtěla se v noci probudit ze zlého snu, zjistit, že v pokoji je samotná, pak hodiny čekat na první ranní paprsky a doufat, že nic z jejích nočních můr se nepřetaví ve skutečnost.

„Tak buď hodná a přestaň se tvářit jako mučednice.“

Nemýlila se, něco nebylo v pořádku. „Nikdy jsem si nemyslela, že bys bral vážně takového šarlatána. To máš tak slabou vůli? Nebo sis ho oblíbil?“

Trhnul sebou a tvrdě ji odstrčil, jako by ho uštkla. „Promiň,“ dostal ze sebe po chvíli tiše.

Dýchala přerývaně a třásla se jako v zimnici. „Já se omlouvám. Neměla jsem to říkat.“ Všimla si, že ho poškrábala na ruce, a opatrně se přisunula blíž.

„Co ti řekl?“

Ani se nemusela ptát. Věděla, co mu čaroděj řekl, obvinil ji z toho, co ji jednoduše mohlo stát hlavu. Ten zatracený budižkničemu, co se s ní tak únavně přetahoval o vliv na krále od chvíle, co si ho před pár měsíci vzala… Jen by ji zajímalo, která služka mu vyslepičila, že královna čeká dítě.

„Promiň,“ opakoval už na odchodu.

Vyskočila z postele a přitiskla se k jeho zádům. Promluvila velmi jasně a beze strachu. „To je v pořádku. To nevadí. Zůstaň.“ Poslední slovo zašeptala tak rozechvěle, že ho na okamžik opustila rozvaha.

„Jestli tady zůstanu, něco ti udělám. V tom mi věř.“ Otočil se. Viděl, jak si Tove prsty otírá krev ze rtu, a nejspíš by ji měl litovat, ale nedokázal se k tomu přinutit. Přistihl se, že dokonce cítí ten železitý pach.

Když zmizel ve dveřích, jako by jí proklouznul mezi prsty, vrátila se do postele. V dlaních tiskla jeden z polštářů a udusila jím zanaříkání. Bylo možné najednou křičet, zešílet a umřít?

Kníže Stefan, toho času dědic tohoto království, a Erik, toho času dědic Stefanova knížectví, nemohli dobýt zemi toho druhého. Přesto ještě včera večer dostalo Stefanovo vojsko rozkaz pohnout se z pohraničních pevností směrem k hlavnímu městu. Důvodem má být věčně zamrzlý kus země na hranicích.

Neobtěžoval se s ní ani rozloučit. Rozum jí křičel odporem, ale Tove se stejně rozběhla k hlavní bráně. Na prvním nádvoří ho ještě zastihla odjíždět a zavolala na něj. Nemohl předstírat, že ji neslyší, a tak se raději rozhodl sehrát tu scénu loučení s oddanou manželkou až do konce. Když se na koni otočil, pomalu se propletla mezi ostatními jezdci, kteří jí ustupovali z cesty, rukama přidržovala sukni před tajícím sněhem. Násilím zklidnila dech a z vlasů si vytáhla sametovou stužku. Podávala mu ji.

„Pro štěstí. Přeji ti vítězství a brzký návrat, můj pane,“ odříkala s naučeným nadšením.

Kolem se rozlehlo rozpačité ticho. Tenhle rituál se odehrával jen na turnajích, hrách pro rytíře, kteří neměli nic lepšího na práci. Samozřejmě to udělala schválně. Kdyby byla muž, Erik by ji dal zkopat do bezvědomí. Místo toho se sklonil, vzal její obličej do dlaní a donutil ji vytáhnout se na špičky. Vypadalo to, jako když ji chce políbit na rozloučenou. Tove zatajila dech a čekala.

„Tak to bych si měl vzít rovnou dvě, nemyslíš?“ poznamenal a z vlasů jí vytrhl druhou stužku.

„Au,“ pronesla zvolna a důrazně, ale neucukla ani o kousek. Vítr ji rozcuchal, jako by právě vstala z postele nebo ho do ní zvala.

„Až se vrátím, bude to horší,“ sliboval jí tiše do ucha.

„Budu čekat,“ vtiskla mu lehký polibek do dlaně, ale nespustila z něj při tom ten drzý pohled. Odstoupila od něj a sotva znatelně kývla hlavou.

Erik hned obrátil koně a projel branou. Ještě dlouho potom mu nešla z hlavy, ta sladká holčička a občas mrcha s myslí jako ocelová past. Nemohl jí věřit. Zbožňoval ji. Chtěl ji… a hnusila se mu. Zvedl stužky, které mu povlávaly v dlani. Byly rudé a kolem nich se omotalo několik medově zlatých vlasů. Pustil je, stužky sebral vítr, několikrát je protočil a nakonec odhodil do kaluže na cestě.

V průsmyku se držel sníh, protože zima ještě neskončila, ne docela, a nebe kryly těžké mraky. Rozlévala se tu záplava, zlatá a rudá vlna do sebe narážely a postupně se promísily v podivné shodě. Navzájem se polykaly, kolo štěstěny se totiž stále otáčelo.

Erik prohrával, měl čas si to uvědomit, protože tělo provádělo naučené pohyby z vlastní vůle. Vlastně se ani nemusel příliš bát, protože tři z jeho lidí mu kryli záda. Sekl muže před sebou do tváře a ten vykřikl bolestí. Další ranou těsně minul hlavu, meč se zaryl do ramene a srazil muže na kolena. Další rána už neminula a sprška krve zasáhla všechny kolem. Kolik jich vlastně už bylo? Skončil u deseti. Zvíře v boji přece taky nepočítá.

            Pak se před ním objevil další, mladší a rychlejší než ten předchozí – předvedl několik bleskových úderů a Erik je musel odrazit chráničem paže, kterou si při tom málem zlomil. Ten mladý věděl, koho má před sebou, a příliš se snažil. Rána, Erikův úskok před ní… a znovu. Ten mladý se ale zapomínal a ocitl se příliš blízko, než si to stačil uvědomit. Erik mu vrazil meč pod kožený chránič do břicha a trhnul jím nahoru. Zrzavému klukovi, v paměti zachovanému ve věku sedmnácti let, se podlomily nohy. Pára začala stoupat, jakmile se jeho zbraň i krev dotkly země, kam o vteřinu později dopadl on sám.

            Náhradník nepřišel a Erik se rozhlédl. Pár metrů od něj nějaký začátečník zvracel odporem i vysílením. Kousek dál klečel muž v tmavorudém s dvěma šípy v těle, zjevně umírající, ale díval se na to, co mu zbylo z ruky. „Moje ruka,“ opakoval pořád dokola, jako by to bylo to jediné, co může říct. „Neřvi už,“ odpověděl mu kdosi a přejel mu ostřím po krku. Jeho král ho nezastavil, protože ať to viděl jakkoliv, byl to pohled hodný zapamatování.

          Vyhrával. Nadechl se. Tmavé nebe protnul ohnivý šíp a rozzářil se rudým světlem, které se odrazilo od sněhu. Ti v příslušné barvě, co přežili, okamžitě splnili rozkaz k ústupu. Odkudsi zdálky ještě někdo vypustil vzdorovitý šíp a ten těsně minul Erikovu hlavu.

            Vrátil se pozdě odpoledne a všichni sloužící jako by ztichli nebo změnili směr chůze, když ho uviděli. Jako by jim ho bylo líto předem... nebo se báli toho, co udělá. Když konečně dorazil k její ložnici, nenašel před ní stráže, zato ho přivítal její výkřik ještě přede dveřmi. Když vrazil dovnitř a uviděl ji, málem ji nepoznal. Na sobě Tove měla jen jednoduchou bílou košili a tiskla se zády k čelu postele. Vlasy měla rozcuchané, ruku měla přiloženou k vystouplému břichu a divokým pohledem sledovala skupinu porodních bab kolem sebe.

            „Pošli je pryč, ony mě mučí,“ vyštěkla Tove, když ho uviděla.

            Erik se místo toho na jednu ze stařen obrátil. „Jak dlouho?“

            „Je na tom už třetí den pořád hůř. Přišlo to o hodně dřív, než mělo.“

            Zavřel oči a modlil se za trpělivost. „A to celou dobu jenom čekáte? Nemohli jste jí pomoct.“

            Stará žena nevěřícně zakroutila hlavou. „Jistě pane, mohli jsme zabít to dítě.“

            V tom se Tove zkroutila v křeči a ostře zanaříkala. Pak se zhroutila do polštářů. Když se na něj znovu podívala očima plnýma slz, bylo mu jasné, co se stalo, jenom netušil, jak to mohla poznat.

        „Myslím... Myslím, že už je to jedno,“ poslal je mávnutím ruky pryč.

        Tove obrátila skelný pohled do stropu. „Zařiď, ať se to dozví co nejmíň lidí, prosím,“ dostala ze sebe vyčerpaně. Posadil se k ní, přikývl a jenom ji políbil do vlasů.

        Rudá nevyvinutá věc, kterou o hodinu později porodila, byl chlapec.