Toho dne Trin poslal na tisíc mužů na smrt. Věděl to moc dobře. Dalo se zvyknout na to, že lidi kolem něj žili stejně snadno, jako umírali. Na to, že znal víc mrtvých lidí než těch živých. Nebylo mu ještě ani osmnáct a viděl věci, které si v životě nikdo nepřál vidět, dělal věci, kterých by se nikdo neměl dopustit. Bitvy samotné nebyly těžké – usekávali jste ruce, rozbíjeli jste hlavy. A pokud jste přežili, pokračovali jste dál. Válka ovšem těžká byla, trvala už pátým rokem a jeho otec v ní zemřel.

Král Ingvar z Trondheimu mu otevřel brány hradu až šedesátý den obléhání, kdy Trinova armáda žila ze zásob hlavního města. Čekal na něj sedící na trůnu, obraz důstojnosti s chladnou maskou, kterou se pokoušel nosit i Trin Torngast sám.

„Výsosti,“ kývl mu na pozdrav Ingvar.

„Výsosti,“ opáčil Trin.

Vedle trůnu stála vysoká dívka s jahodově plavými vlasy a šedýma očima, která jemně sklonila hlavu, aniž by promluvila. Nikdo jiný než princezna Tyra, jediné přeživší dítě svého otce. Rád by věděl, co teď to děvče vidí. Krále, nebo dobyvatele? Nebo ještě hůř – chlapce?

„Ukončíme to, souhlasíš?“ Trin sám slyšel, jak unaveně to zní.

„A je opravdu tak jasné, kdo vyhrál?“ zvedl jeden koutek úst Ingvar a Trin chtě nechtě sklopil zrak. Jeho protivník mu předem poslal vzkaz, že tímhle způsobem umřou desítky jeho lidí, ale tisíce Trinových. Kéž by teď mohl říct, že to byla lež.

„Přišel jsem mluvit o živých,“ zadíval se na Tyru, dědičku svého otce, cenu, kterou přišel vyhrát. Dívku, která stála život tisíce mužů. Ruce složila na břiše a propletla prsty. Trinovi uniklo povzdechnutí.

Dobyvatel byl na hradě jenom několik dní a Tyra z něj byla beztak zoufalá. Její otec mu stále opakoval, že jeho dcera je zasnoubená s Lotharem, vévodou sousední země, ale Trin se zdál hluchý k tomu, že to bude znamenat jenom další válku. K Tyře se choval zdvořile, když se potkali, usmíval se na ni, ale většinou si jí nevšímal. Slyšela jeho muže, jak o něm mluví jako o moudrém. Je jenom dost moudrý na svůj věk, pomyslela si a modlila se, aby to znamenalo, že je dostatečně moudrý.

Našla ho v komnatě, kde přespával, když se zdržoval na hradě, aby se zeptala, jestli něco nepotřebuje. Samozřejmě že to ve skutečnosti byla výmluva, která by jí poskytla záminku promluvit si s ním. Věnoval jí pohled, který nedokázala přečíst. Ó, nic nepotřebuje, ale mohla by zůstat? Jeho muži jsou schopní válečníci, ale mizerná společnost.

Nalila jim oběma medovinu a čekala na vhodnou chvíli, aby mu vysvětlila, že jejich svatba by byla šílenství. Jenže on se rozpovídal o svém malém bratříčkovi a sestrách, o své zemi dál na sever u ledového moře a během usrkávání medovinu mu spadla chladná maska. Poprvé doopravdy viděla, že Trin Torngast není o moc starší než ona sama.

„Já jsem měla dva bratry, ale oba umřeli během jediného roku v boji s tvým otcem – jenom aby mu tak dali důvod bojovat dál kvůli mně. Jako by náš rod nenáviděli sami bohové.“ Trochu se zastyděla, že ji vlastní slova už nevháněla slzy do očí. Jenže ta rána se už dávno změnila v tupé, trochu sladké bodnutí, kdykoliv na bratry pomyslela. Nejspíš si už zvykla na myšlenku, že každý má své duchy a že dokud bude žít ona sama, nikdo z nich tak úplně nezmizí ze světa.

„Mluvil jsi o své zemi a o tom, jak ji máš rád. Přesto jsi tady.“

„Pokud ty jsi cena…“

„Víš dobře, že to se nestane. Můj otec bude radši bojovat s tebou než s mým snoubencem.“ Nedodala už, že důvod je ten, že Lothar je dvakrát starší muž s dvakrát větší armádou. Nebyla ještě vdaná jenom díky jazyku svého otce, který čekal, jestli Lothara nezavraždí některý z jeho vazalů, jak se v té jeho zemi stávalo často.

„Pak mi tedy odpusť, ale aspoň jednou tohle udělat musím.“ Naklonil se k ní přes stůl, ruku přiložil k její tváři a lehce ji políbil, jenom tak aby zkusil, jestli bude mít chuť ochutnat víc. A to rozhodně měl. Další polibek nebyl tak jemný, ale ústa měl teplá a chtěl ji a nikdo jiný tu s nimi nebyl. Nebránila se, proč by taky měla.

„A kterého z nás bys měla radši ve své posteli, Tyro?“ Usmál se, protože předem znal odpověď.

Když ji bez dalšího slova opustil, přitiskla si ruce na zrudlé tváře a pak prsty přesunula ke rtům.

Vojenský tábor žil i v noci, plný ohňů, odporných pachů, mužů, kteří se dokázali stejně snad pomodlit se jako zabít a žen, které jim ve dne zašívaly šaty a v noci zahřívaly postele. Čekali na královo rozhodnutí, protože vévoda Lothar se blížil s vojskem a byl tedy čas buď odsud odejít, nebo se připravit na boj.

Trinovi přeběhla přes čelo vráska, když mu jeho velitelé sdělili nejnovější zprávy. Nemohl jim přece říct, že neví co dělat. Jeho otec zemřel ve válce, kterou chtěl získat tohle království, a Trin to teď měl na dosah. Zdálo se ale, že v sázce je příliš. Poslal všechny pryč a promnul si oči. Říkali mu „výsosti“ a „veličenstvo“, ale byl opravdu král, nebo jenom chlapec plný hněvu v drahých šatech?

„Slyšela jsem to taky,“ ozval se tichý hlas za jeho zády. Když se otočil, viděl na plátně stanu měkkým světlem vzdáleného ohně vykreslenou ženskou postavu. Natáhla ruku proti plátnu, které se prohnulo, a on přiložil dlaň k té její.

„Přál bych si, aby tu byl můj otec, Tyro. Přál bych si být dost moudrý na to, abych věděl, kdy je čas bojovat a kdy ustoupit a rozeznal je od sebe.“

Jedním rychlým pohybem se protáhla dovnitř úzkou mezerou mezi plátnem a podpěrou stanu a neobratně ho políbila.

„Umím dobře líbat?“ stiskla rty do úzké čárky.

„Ne, drahá.“ Přejel ji pohledem a pochopil, jak je možné, že ji vůbec stráže do tábora pustili. Vlasy měla svázané do jednoduchého copu a na sobě jednoduché vlněné šaty – jistě ji považovali za jednu z místních chudých žena, která si sem přišla přivydělat.

„Neříkej mi drahá.“

„Jak si přeješ“

Tyra vzala jeho tvář do dlaní, najednou plná sebejistoty. „Vím, jak to vyřešit. On k tomu nikdy nedá svolení. A i kdybych já ti řekla ano, bez jeho svolení bych pro všechny byla jenom tvoje děvka. Ale nedovolí, aby jeho dcera žila v hanbě.“

Spustila ruce k jeho opasku, ale on je zadržel. Rozum mu říkal, aby odsud utekl, dokud může, že se chystá proklít nejen je dva. Jenže se na něj dívala skoro zoufale a po měsících bojů byla jedinou jemnou věcí, kterou znal. „Ano,“ zašeptala stěží slyšitelně, jako by mu tím dávala jakékoliv svolení, které potřeboval.

Kdysi v dětství skočila ze skály do ledové vody a ta jí tehdy vyrazila všechen vzduch z těla. Bolest ji tehdy ochromila tak, že na okamžik zapomněla dýchat. Tohle se tomu podobalo, ale bylo to horší. Mezi nohama ji pálilo, jakkoliv se proti tomu předem obrnila, a tak schovala tvář do důlku mezi jeho krkem a ramenem. Rukama i nohama si ho ale přitáhla blíž, protože i když to bolelo, nějakým zvláštním způsobem chtěla víc.

Nevykřikl její jméno, ale potom ho šeptal jako modlitbu, zatímco jí líbal tváře a krk a čelo. Když se natáhl vedle ní a zavřel oči, srdce jí pořád nepokojně poskakovalo v hrudi. I když ji ochromovala vlastní nevědomost, cítila, že tohle není všechno. Roztřesenými prsty se dotkla jeho paže.

„Trine, prosím…“ Co vlastně? Nevěděla, ale zalehla ho svým tělem a líbala, aby ho pobídla k tomu, aby si vzal všechno, co od ní chtěl, ať už to bylo cokoliv.

Tyře stačil jediný pohled na otce a věděla, že on už to ví. Uhodil ji tak silně, až si prokousla ret a na jazyku ucítila krev. „Hloupá, pitomá holko! Všechno je zničené a proč? Protože moje vlastní dcera nedokázala udržet nohy u sebe,“ zasyčel na ni.

„Nechte ji být,“ odtušil Trin, vzal jejího otce za rameno a odtáhl ho o pár stop dál. Král Ingvar mu věnoval odměřený pohled, pak se znovu podíval na svou dceru. Z jeho tváře pořád četla hněv, ale tentokrát – jenom proto, že ho znala tak dlouho – z ní mohla vytušit i stopu jeho zoufalství a strachu a zastyděla se.

„Co sis myslel, že děláš?“ pronesl její otec k Trinovi. „Jestli jsi chtěl moji zemi, teď z ní společně s touhle holkou zdědíš jenom trosky.“

Připomněla si, jak velká to může být pravda. Většina jejich vojska vykrvácela v bojích proti Trinovi a nebyl čas ho obnovit. Její snoubenec nenarazí na odpor, kdyby teď Trin s vojskem odešel, a ani jazyk jejího otce je tentokrát nezachrání.

„Chci tohle království, chci Tyru, chci to všechno. Já ho porazím,“ řekl Trin s takovou jistotou, že o tom ani na chvíli nezapochybovala.

Nebude to vyrovnaný boj. Trin měl patnáct tisíc unavených muž, Lothar přinejmenším o deset tisíc víc. Mezi nimi se kroutila řeka, Trinova jediná šance na vítězství.

„Vědí to taky,“ přejel prstem po modré klikatící se čáře na mapě. „Kdokoliv se začne brodit, bude v nevýhodě. Počkáme na noc a část našich mužů se přesune dál proti proudu ke splavu a přejde tam na druhou stranu. Pokud jim šípy zapálí stany, vypukne zmatek a nebude těžké je zatlačit směrem k řece. Buď skončí na našich kopích, vezme je proud nebo je dorazí muži, kteří nám zbydou na téhle straně řeky.“

Zadíval se na své velitele, i když ve skutečnosti nepotřeboval jejich svolení. „Mohlo by to vyjít?“

Jeden vedle druhého muži přikývli a Trin je mávnutím ruky poslal pryč… když v tom mu hrudníkem projela ostrá bolest. Na jeden úder srdce nevěřícně zíral na ostří meče, které mu projelo mezi žebry a jasnou krev, která mu stékala po břiše a hřála. Pokoušel se nadechnout, ale vyšlo z něj jenom cosi jako zasýpání a zhroutil se na kolena.

Ochromovala ho bodavá bolest v pravé plíci, ale ještě pořád dokázal myslet souvisle. Můj bratříček, pomyslel si. Zabíjí ho taky a o jeho sestry se poperou. Trin chtěl všechno, ale to oni taky. Chtěli moc a taky – a to pomyšlení ho bolelo ze všeho nejvíc – chtěli konečně mír.

            „Už… už to nebude trvat dlouho, chlapče,“ řekl kdosi skoro omluvně, ale Trin ten hlas už nedokázal zařadit k majiteli. Dýku, která mu otevřela krk, skoro necítil.

Takže konečně je mír, pomyslela si Tyra s hořkostí. Trinovi muži jeho tělo rozsekali a předhodili hladovým psům, než se vůbec s Lotharem setkali. Ten je nechal všechny setnout nebo rozčtvrtit, i když celou dobu vykřikovali, že jim sliboval příměří. Kdo by ale věřil těm, kdo vztáhli ruku na svého lenního pána? Ti z mužů, kdo přežili, přísahali Lotharovi věrnost, a tak teď velel ještě většímu vojsku. Konečně je mír, i když poněkud divně.

            Když její otec mluvil s Lotharem, stála opodál a stěží vnímala, co se děje kolem. Jejímu nastávajícímu bylo skoro čtyřicet, muž s ostrými rysy, orlím nosem a úzkými rty, které v ní vzbuzovaly pocit zoufalství. Prý má několik dětí a všechny je teď musela litovat. Trin by byl dobrý otec, poznala to ze způsobu, jakým mluvil o svém bratrovi a sestrách. Odehnala tu myšlenku, protože ta budoucnost už byla pryč.

            Odříkala slova před knězem, ale na hostině jenom tiše seděla vedle Lothara. Když byla hostina skoro u konce, její otec se s Lotharem objal a Tyra si pomyslela, že aspoň někomu vyšly jeho plány.

            „Takže jsme přátelé,“ usmál se vévoda a své nové ženě ne poprvé připadal jako dravec. Lusknul prsty a jeho osobní stráže během jediného zabušení srdce tasili meče a začali vraždit stráže jejího otce, kterých tu bylo neporovnatelně míň. Většina hostů včetně ní se v hrůze natlačila ke stěnám.

„Tedy byli jsme. Dokud jsi to nepokazil paktováním s mým nepřítelem.“

            Lothar strčil do jejího otce, kterého zachytilo několik mužů ve vévodových barvách. Tyra se k němu chtěla rozeběhnout, ale dvě služky ji chytily kolem pasu a ramen.

„Rouháš se lidským i božím zákonům,“ vyštěkl Ingvar směrem k vévodovi.

„Ne, jenom po tobě dědím.“

Pak už jen viděla, jak jejího otce obestoupili a bodali. Meče se zvedaly a klesaly a znova a znova. Tyra bojovala proti rukám, které ji drželi, ale byla jenom sama a jich bylo tolik…

„Byl to zrádce,“ řekl Lothar.

Slyšela se dávivě vzlykat a někdo jí cosi šeptal do ucha. Jinak tu zavládlo dokonalé ticho. Bylo tu na dvě stě urozených hostů a nikdo neřekl ani slovo.