O lovcích a kořisti


Léta páně 1260

Jaro bylo toho roku štědré a mokré a v lesích plno zvěře. Když se Emerich vrátil od královského dvora na svůj hrad, poručil svému purkrabímu, aby se s družinou vydal na lov. K večerní hostině si představoval srnku nebo třeba jestřába. Purkrabí měl skromnější odhad. Lasička… nějaká koroptev, možná. Výsledek lovu je ovšem oba poněkud překvapil.

Purkrabí se vrátil s chudým úlovkem, vlastně s sebou přivezl jen jeden. Všichni na nádvoří se museli smát, když viděli, cože to přivezl za poklad. Dav se uctivě rozestupoval, když se k nim přidal i jejich pán Emerich. Pak před něj purkrabí hrubě postrčil dívku se svázanýma rukama, která po purkrabím hned hněvivě prskla. „Divoká kočka!“ vybuchnul někdo smíchy. Byla droboučká, zrzavá a pihovatá a obrovské oči teď měla plné zloby a bezmoci.

„Začínám si myslet, jestli jsi náhodou špatně nepochopil, co mi máš přivést, pane purkrabí,“ poznamenal suše Emerich. Ta dívka teď stála před ním a pořád vzdorovitě tahala za provaz, kterým měla spoutané ruce, ale dívala se přímo na něj.

„Narazili jsme na tu holku v lese a chtěla ujet. Neřekla, kdo je, ani co tam vůbec pohledává. Každopádně už byla blízko té… té čarodějnice, tak jsme ji vzali s sebou,“ pokrčil rameny purkrabí. Pohladil bílého sokola s duhovými pírky na okraji křídel, krásné zvíře, které měl připoutané k paži. „Ten je taky její.“

„No tak prosím,“ obrátil se k dívce netrpělivě Emerich, „A mě to všechno povíš? Jsem na to já dost dobrý?“ řekl a znělo to jako výsměch.

Ona ale jenom divokým, ale plynulým pohybem pohodila hlavou a neobyčejně půvabně se ušklíbla. Až teď si všimnul, že horní ret má větší než dolní, oba ještě jemné a hladké, protože byla skoro dítě. Chovala se hrdě jako královna, ale už dlouho nebyl tak hloupý, aby nevěděl, jak rychle se tohle ženy dokáží naučit.

„Takže,“ pokračoval, když stále nic neříkala, „v tom případě budeš mít celou noc, aby ses naučila mluvit. Odveďte ji do mého pokoje.“

Přejela ho pohledem a pak mu plivla pod nohy. Strážný hned trhnul provazem a ona skončila na zemi na kolenou. „A já si zase myslím, že ze sebe už nesmyju tu špínu, jestli se mě jenom dotkneš,“ promluvila konečně. Neměla hlas mladičké dívky, byl hluboký, hrdelní a příjemný a vydržel by ho poslouchat celé hodiny.

Bílý sokol v tu chvíli vydal ostrý skřek a v panice se pokusil vzlétnout, než ho zadržel kovový kroužek na jeho pařátu

„Giso!“ okřikla ptáka, a i když se jí hlas trochu třásl, sokol se okamžitě vrátil na ruku purkrabího.

„Pustím ho hned, když slíbíš, že budeš hodná,“ řekl Emerich a ona se na něj ani neotočila, jenom pomalu kývla hlavou. Emerich naopak kývl na purkrabího a ten bílého ptáka uvolnil.

Zrzavá dívka před sebe natáhla ruce, na kterých sokol přistál. „Sejdeme se hned, jak to bude možné,“ šeptala mu. Rty se dotkla drobné ptačí hlavy, když se zdálo, že jí štěbetáním odpovídá. Pak rukama pohnula vzhůru, aby vzlétnul, a starostlivýma očima sledovala, jak sokol mizí nad hradbami. Hradní pán zatím sledoval jenom ji, jak si vrýval každý rys té zvláštní tváře do paměti.

Strážný nakonec lehce trhnul provazem a ona rychle vstala a strčila do něj, ale nechala se odvést pryč.

Večerní hostina se protáhla na několik hodin a čím víc Emerich pil, tím míň myslel na ni. Vzpomněl si na tu pihovatou zrzku až před dveřmi svého pokoje, za kterými měla být. Na okamžik mu jí bylo líto, ale ty myšlenky hned zahnal. Dá jí ještě příležitost mluvit… pokud mu má vůbec co říct. Otočil klíčem, ale za dveřmi ji nenašel.

Rychle pak přeběhl k oknu, kudy jedině se mohla dostat pryč. A pak uviděl to, čeho si předtím musela všimnout i ona. Kus pod oknem nalevo ze zdi trčel chrlič, a pokud se dokázala dostat na něj, pád dolů by znamenal už jenom pár metrů… Rozhlédl se po teď už ztichlém nádvoří a i v té tmě si jí hned všiml. Směrem od stájí táhla za uzdu svého koně a zřetelně na jednu nohu kulhala. Strážní u brány, zabraní do hovoru a výbuchů hrubého smíchu, ji ještě neviděli.

„Stráže!“ zakřičel na ně. Byli okamžitě v pozoru a ta dívka schovala tvář v koňské hřívě. „Jeden z vás obejděte hradby.“

Zrzka se mu v té tmě uklonila a spíš jenom vycítil její úsměv. Jakmile jeden strážný zmizel, vyšvihla se na koně. Druhého z nich srazila na zem, když ji zkusil zastavit, a tryskem projela branou.

 

Přešlo léto, suché, horké a nevhodné k tak velké bitvě. Pravda, Emerich v ní sice nebojoval, přesto si nedokázal předem představit, jak důležitá pro něj bude. V bitvě u Kressenbrunnu totiž zemřel majitel sousedního panství i jeho syn a dědic. Zůstala jenom dcera, prý šestnáctiletá.

„Boží vůle,“ odtušil Emerichův purkrabí, když sesedal z koně.

„Na to nevěřím,“ mávnul rukou jeho pán, zatímco oba předali koně štolbům, kteří je rychle odváděli do stájí. Zdejší nádvoří bylo svátečně čisté, všude se prolínala vůně pečeně, sladkých placek a medoviny a služky štěbetaly a pobíhaly všude kolem. Konala se přece svatba jejich mladičké paní…

„A čemu teda věříte,“ zamumlal purkrabí. Měla to být řečnická otázka, ale kupodivu na ni dostal odpověď.

„Věřím, že kdyby se děla vůle boží, tak by už na světě nezbyl jediný člověk. Už stovky let se Bůh ve své nekonečné moudrosti snaží lidstvo zničit nemocemi, povodněmi a všemožnými nešťastnými událostmi. Taky věřím, že nic z toho, co na lidi chystá peklo, se nevyrovná tomu, co si navzájem dělají sami.“

Prošli hlavním vchodem a zamířili do hodovní síně. „Zajímavý názor, jenom bych ho neříkal moc nahlas,“ odplivnul si purkrabí, teď už jeden uctivý krok za svým pánem.

Sál byl přecpaný lidmi a plný hluku, ale přece jen se ztišil, když vešel Emerich. Rychle se rozhlížel po přítomných dámách, ale vlastně to bylo zbytečné. Judita, jak se dědička panství jmenovala, seděla za stolem a ani se nepohnula. Měla prosté bílé šaty a mezi ženami tady, vyzdobenými jako ptáčci lačnící po obdivu, zářila jako drahokam.

Přicházel k ní pořád blíž, zatímco se před ním hosté ustupovali. Její tvář skoro neviděl, protože přes ni měla závoj a hlavu stále odvracela stranou.

„Myslím, že aspoň pro dnešek bys mohla odložit smutek. Jdi se převléct do nejlepších šatů,“ řekl tvrdě, rozčilený, že ona samotná se s tím neobtěžovala dřív. Po chvilce váhání dodal: „Prosím.“

Judita zvedla závoj a nezvykle velkýma zelenýma očima se konečně obrátila na Emericha, který už stál před ní. Drobnou tvář, orámovanou pramínky zrzavých vlasů a teď i dvěma stezičkami slz, měla posetou pihami a horní ret o trochu větší než dolní. Emerich na okamžik zadržel dech. Až teď mu došlo, že ji vlastně poprvé viděl před pár lety, roztomilé zrzavé dítě, co si ještě šlape na jazyk, zatímco tatínek se mu ji už snažil namluvit…

Zčásti už očekával, že mu tu udělá uplakaný výstup jako malá holčička zahnaná do kouta, ale nezklamala očekávání v ní poddanými vložená. „Jak si přeješ,“ odtušila mrazivě, vstala, toporně se mu uklonila a co nejrychleji zmizela pryč

Znovu se viděli až před kaplanem a ruku mu vytrhla, jakmile to bylo možné. Při hostině sice seděla vedle něj, ale odpovídala jenom ano nebo ne, když se ji na něco zeptal, a tak brzy podobnou snahu vzdal. Tři hodiny seděla nehybně jako socha a on si připustil, že se na ni přinejmenším rád dívá. Těsné šaty měla z modrého brokátu, vlasy rozpuštěné do rudých vln  a kolem pasu zlatý řetěz. A to si myslel, že se žení s dítětem!

Nakonec se Judita dočkala a směla odejít, když už dávno byla noc. On sám zůstal na hostině déle, než bylo nutné.

Když vešel do jejího pokoje, samozřejmě už čekala v posteli, ruce založené na prsou, a prsty bušila do paží. Dívala se někam do prázdna, i ve chvíli, kdy stál hned u ní. To až když vztáhnul ruku k jejímu rameni, k němu jediným pohrdavým gestem obrátila hlavu. Co vlastně čekal? Že mu skočí kolem krku, ochotně se povalí na záda a roztáhne nohy?

„Abych řekl pravdu, pro mě je tohle taky nová zkušenost… s manželkou,“ ušklíbl se,  ale hned by si za tak hloupou průpovídku dal ránu bičem. Musela ho ale pořád provokovat? „Mohla by ses aspoň přestat tvářit jako mučednice,“ povzdechnul si.

„Přála bych si, abys tu byl ty, já a dva nože. Uvidělo by se, kdo by tu trpěl,“ odsekla tím drsným tónem, který si pamatoval z jejich prvního setkání. Pak znovu obrátila pohled do prázdna a odmítala ho vzít na vědomí.

Emerich zaklel a posadil se vedle ní. Pak jí chytil obě ruce, aby konečně nechala dolů sklouznout tu hloupou deku, a přitlačil ji na postel. Samozřejmě se prala, ale brzy pochopila, jak je to zbytečné, a tak to brzy vzdala. Rychle oddechovala a on nemohl odtrhnout oči od těch zvláštních rtů.

„To musí být vždycky po tvém?“ vyprskla.

„Ano.“

„A mě to bolí,“ celá se napjala.

Chvíli ještě váhal, ale rty se jí už roztřásly a občas trhnula ztuhlýma rukama nad hlavou, a tak ji pustil.

„Ty…!“ vyprskla a praštila ho do ramene. „Ty jsi…"

„Taky by tě nejradši hned políbil.“

„Tak si posluž. Nezaměňuj ale rozkaz s nějakým potěšením, pro mě to nic příjemného nebude. A pak hned odejdi,“ trhnula hlavou ke dveřím. „V téhle posteli totiž není dost místa pro mě a tvoji namyšlenost.“

Hlavou praštila o polštář a čekala. On se na ni ale pořád jenom vyrovnaně díval, ne hněvivě nebo pobaveně, a to ji vyvedlo z míry.

„Odejdu, když to řekneš tak, abych ti věřil.“

Pohnula rty, ale nic z nich nevyšlo. Tvářila se bezradně, a tak ji políbil a trvalo to tak dlouho, že jí začal docházet dech. Nakonec ho objala rukama i nohama.

            Nemohl uvěřit, co všechno jí třesoucím se hlasem ve tmě nasliboval a čemu se tichoučce smála…