Skoro všichni sluhové, čeledíni, komorné a dokonce i několik kuchařů se sešlo v Korunovační síni, stáli v těsném kruhu kolem princezny Palecie, která se právě točila dokola v bělostných šatech zdobených stovkami drobných démantů. S těmi světlounkými vlasy poletujícími kolem vypadala jako zjevení. Princezna dokončila otočku úklonou a houfem zašuměl povzdech. Tak půvabnou nevěstu tu neviděli už desítky let, snad jen kdysi královna Agatha se jí mohla vyrovnat. Palecie byla v celém království proslavena svými jemnými způsoby a krásou, byla to dokonalá nevěsta a nikdo nepochyboval, že bude i bezchybnou manželkou vládce Severní říše, jíž se měla stát jen co slunce ještě devětkrát zajde. Princezna na okamžik zvedla hlavu a oknem vyhlédla ven, kde právě na západě rudozlatě končil den. Už jen osmkrát, osmkrát se probudí jako pouhá královská dcera.

Nikdo si nevšiml, když se druhorozená dcera vyklonila z otevřeného okna a shlížela dolů na temné nádvoří, na sluhy s pochodněmi pobíhajícími kolem. Tahle princezna se Palecii krásou nemohla rovnat, ani chováním se jí nepodobala. Nevyrostla z ní labuť, toho už si musel všimnout každý. Nebyla doopravdy ošklivá, jen se úzkostlivě vyhýbala tomu stát vedle Palecie, protože sestřina dokonalost ten dojem jen umocňovala. Uměla mluvit čtyřmi jazyky a mluvila hbitě, znala pravidla chování, ale taky uměla bojovat s mečem a prát se jako kluk. Zdědila horkou krev svého rodu, jenže nikdo ji nenaučil ji ovládat. Zlomyslná hrdopýška, mumlala si pro sebe většina poddaných. Ale ve tváři jako by se jí odráželo teplo letního večera a byla moudřejší s každým rokem.

Sadie s tichým smíchem zavřela okno a posadila se na stoličku v rohu Síně, k závěsu, za nímž služky stříbrem vyšívaly vlečku, která měla být přesně tak dlouhá jako Korunovační síň. Jen okamžik pozorovala dav před sebou a svoji krásnou sestru, která se občas mihla mezi těly všech těch sluhů majících jistě na práci něco lepšího někde jinde. Palecie se smála vysokým hlasem a předváděla stále znovu a znovu své nádherné šaty, pobíhala sem a tam a ostatní to očividně nenudilo.

Sadie unikl vzdech. „Jen se zadav, sestřičko,“ zašeptala tak tiše, že svůj hlas nezaslechla ani ona sama. „Beztak je ten tvůj ženich starý a sešlý... a ošklivý jako netopýr.“ Uspokojena touto myšlenkou zrakem zalétla ke králi, svému otci, sedícího na trůně a s pýchou pozorujícího princeznu Palecii. Jen jednou se jeho pohled upřel na druhou dceru, usmál se na ni, aby ukázal, že i on je poněkud unaven tímto představením. I přesto však jeho zrak stále upoutávala sličnost nevěsty.

K Sadie se doneslo štěbetání služtiček za záclonou, zprvu ho neposlouchala, protože je považovala za hloupé klepny, ale pak poznala, že mluví o ženichovi.

„Viděla jsem ho jednou, když jsem byla s otcem ve Severní říši na trhu. To víš, jsou to už víc než dva roky. Kdybys ho viděla sama, má v sobě něco ohromně královského a vznešeného... Já bych si ho hned vzala... Princezna má štěstí...“ Proslov služky ukončilo rázné zatleskání krále, který všechny vyzval znovu k práci. Nikdo si mu neodvážil odporovat, služky sklonily hlavy k práci, kuchtíci se vydali připravovat noční pohoštění a Palecie obklopena několika dívkami zamířila do svých pokojů.

I princezna Sadie se chvilku po své sestře vytratila ze Síně a rozběhla se chodbami Hradu k východní věži, kde žila stará chůva. Tedy - stará byla už když ji tu uviděli poprvé, avšak většina ctihodných obyvatel Hradu měla za to, že v sobě skrývá pramálo moudrosti. Když Sadie vtrhla do její komnaty, nezdála se příliš překvapená jejím příchodem. Princezna přecházela rozčileně po místnosti, dlaně zaťaté v pěsti,

„Proč musí mít Palecie vždy štěstí,“ zvolala Sadie a rozhodila rukama. „Dnes se všichni obdivovali jejím hloupým svatebním šatům. Všichni!“ Princezna ztišila hlas. „Ona vždy dostávala všechny lepší dárky, ona je důležitější, ona bude mít hezkého mladého ženicha! A co budu mít já? Doživotní komnatu v útulné části Hradu!“ Zastavila se u okna a vyhlédla ven na první hvězdy s rozhořčeným výrazem ve tváři. Čarodějnice si jí okamžik prohlížela a její starou hlavou vířily myšlenky a pochybnosti.

„Mohla bych ti pomoct,“ promluvila rozvážně chůva. „Je tu jedna možnost, princezno, malá, ale stále tu je. Naše říše má jeden zákon, starý již stovky let a stále platí, pokud vím.“

„Jaký zákon?“ Sadie jí se zájmem chytla za rameno.

„Kdysi dávno tu hostil král Ebelhart drakobijce ze Severní říše a slavili dlouho do noci. Vypili spoustu vína a pyšní rytíři vyprávěli o svých zásluhách. Ebelhart, vydatně posilněn, vyhlásil hloupý zákon jako žert, ale už ho nikdy nemohl zrušit, protože slovo krále je jednou vyřčeno a už se nedá vyvrátit. V zákonu se říká, že ten, kdo přinese šupinu draka a předá ji králi, smí si zvolit cokoliv, jednu věc, která se nachází v Korunovační síni, a vzít si ji. Takový člověk totiž prokázal statečnost hodnou i toho nejchrabřejšího rytíře, ať už je urozený nebo sedlák. Můžeš si vybrat svobodu a tvůj otec ti ji musí dát.“

Sadie potlačila smích a zahleděla se do plamenů, nad kterými bublala voda v kotlíku.
„Ale vždyť už žádní draci nejsou,“ zakroutila hlavou princezna.

„A kdopak ti to řekl? Já určitě ne.“

„Říkáš to, jako bych si vyjela na projížďku a jeden z nich mi přilétl do cesty.“

„To ne, oni zrovna nevyhledávají lidskou společnost a nedají se snadno najít, hledat draka, to je jako když hledáš perlu na mořském dně. Desítky jich kdysi žily na západě.“

Ještě tu samou noc vyjela Sadie na černém koni z bran Hradu. Muži na stráži ji nechtěli pustit, když jim však hodila několik zlaťáků, posadili se opět na svá místa a přivřeli oči. Když se ohlédla zpět, na okamžik zaváhala při pohledu na mohutný kamenný Hrad. Pak k ní dolehl něčí vzdálený smích, ona obrátila koně směrem na západ a pobídla ho ke klusu.

Kdo někdy zkoušel najít draka, ví jistě, jak těžké to je. Princezna jezdila od vesnice k vesnici, ale všude jí odpovídali jen úsměvem a zavrtěním hlavy, jindy upřímným výsměchem, jelikož ji díky ošoupanému oblečení nepoznali. Lidem připadala jako přízrak, samotná dívka na černočerném koni, bez doprovodu a s podivnou otázkou na rtech.

Brzy se dostala do řídce osídlených krajů. Už pětkrát vyšlo slunce od doby, co opustila Hrad, když se jí do cesty postavila maličká vesnička, stěží několik chalup, odkud ji poslali na místo, kterému od nepaměti říkali Dračí vrch. Varovali ji ovšem, že kolem vrchu vede Cesta pytláků, rychlejší a nebezpečnější než ta hlavní, hemží se to tam všemožnou verbeží a slušný člověk se tam bez ozbrojeného doprovodu nevydá.

Černý hřebec se na Cestě pytláků cítil nejistý, a tak ho musela několikrát kopnout, aby poslechl. Sadie nakonec raději koně vedla a on se pak cítil klidněji. Stromy se teď už rychle zahalovaly do stínů, vítr se uklidnil, přesto bylo slyšet tiché šumění listů.

Z dálky k nim dolehl hukot kopyt, poměrně velká družina podle hluku. Princezna se pokoušela vtáhnout koně do lesa, ten se však vzpínal a odmítal přeskočit mírný příkop. Sadie se ho pokoušela dostat do lesa násilím i domluvou, její oblíbený kůň však stále odmítal poslušnost. Jezdci už byli docela blízko, slyšela odfrkávání jejich koní. „Pojď, ty obludo!“ zkusila to naposledy a pak už jezdci seskákali ze svých koní, někteří dokonce tasili meče.

Sadie pustila třměn koně a hrdě si je změřila. Nepoznala, jestli jsou to pytláci, měli obvyklé úbory na cestu, tmavé a teplé, nevypadali špinavě nebo krutě, ale vesničané ji několikrát důrazně varovali před touto cestou. Nejhorší ze všeho byla ta ošklivá temnota, hustá jako tmavá teplá mlha,, co se podivně chvěla a bylo těžké skrz ni jasně vidět.

„Co tu děláš, malá?“ Jeden z nich se k ní s vytaseným mečem přiblížil a ona o krok ustoupila. I přes temnotu tedy poznal její dlouhé vlasy vykukující z pod kápě. Když vytasila svůj meč, kratší a lehčí než meče válečníků, jezdce tím očividně překvapila, „Nechte mě projet,“ řekla jim stroze, hlas jí však zakolísal, když její kůň zbaběle přeběhl k ostatním zvířatům.

„Ty nejsi pytlák ani zloděj. Ti bývají trochu... vetší a děsivější,“ ozval se znovu ten pánovitý hlas. Svým způsobem ji uklidnil, rozhodně nepatřil lapkovi. Všimla si ho, až když se postavil kus před ní a dlaní se dotkl čepele jejího meče. „Ne, nejsem pytlák, pane, jen potřebuji projet,“ odpověděla mu a na znamení smíru sklopila meč, protože její bojové schopnosti stejně těžko stačily proti takové přesile.

I ostatní muži sklopili zbraně, nechali si je však v rukou. Dva nejbližší se k ní přiblížili a Sadie začala couvat do lesa. „Pojeď s námi, na téhle cestě tě nemůže potkat nic dobrého,“ pobídl ji ten uklidňující hlas.

„Děkuji za nabídku, jenže já mám poslání a musím ho splnit,“ řekla tiše.

„Nenecháme tu v noci samotnou dívku,“ řekl znovu ten muž a natáhl se po ní. Sadie se ale bleskurychle otočila se a začala šplhat vzhůru po stráni, která se strmě svažovala k Cestě pytláků. Za sebou zaslechla výkřiky, mezi nimi zřetelný hlas rozkazující: „Chyťte ji!“. Snažila se ještě více zrychlit, ve tmě a neznámém prostředí však každou chvíli pažemi bolestivě narazila do kmenů. Po nekonečném čase se ocitla na vrcholu kopce, jenže jezdci se prodírali lesem malý kousek za ní. Náhle se jí do cesty postavila kamenná zídka dosahující sotva po pas - neváhala ani vteřinu a přeskočila ji. Na druhé straně však nenašla pod nohama pevnou půdu, propadla se kamsi hluboko pod zem, protože to nebyla zídka ale stará studně.

Lidé se dlouho zastavovali u podivného vrchu, který se třásl drakovým dechem, ale jejich srdce strach ovládal příliš na to, aby na něj zaútočili. A tak celou dobu snil a zdály se mu dračí sny o bohatství a zlatých pokladech. V takových snech vlastnil opravdu výjimečně velký poklad, drahokamy, zlaté poháry, šperky sežraných urozených dam. 

Když na něj jedné tmavé noci cosi spadlo, nepovažoval to vyrušení za důležité a vrátil se ke svému snu o jakémsi mocném rytíři prosícím ho o milost. To, co ho na okamžik vyrušilo ze spánku, nebyl samozřejmě nikdo jiný než princezna Sadie. Otevřela oči a zjistila, že dírou nad její hlavou do jeskyně dopadá matné večerní světlo. Uplynul tedy další den a princezna nespokojeně sevřela pěst a udeřila s ní do podlahy. Jenže to nebyla podlaha ale cosi teplého. Teprve nyní si všimla, že kolem je nepřirozené horko.

Postavila se na nerovné ploše a rozhlédla se; jeskyně se nezdála příliš veliká a díra, kterou sem propadla zela jen kousek nad ní. Kdyby se chytila támhleté šupinaté věci... Princezna přidušeně vykřikla a přikrčila se a nyní konečně vzala na vědomí podivný zvuk, jenž ji ukolébal ke spánku. Pomalý dunivý dech spícího draka rozechvívající celý kopec. 

„Já ho našla! Našla jsem ho!“ šeptla. Poklekla a dlaněmi pohladila Phralixovy šupiny, za jednu vzala a pokusila se ji s pomocí meče vytrhnout. Drak sebou nespokojeně zavrtěl a shodil ji na zem, vlhkou od jeho sraženého dechu, kde chudinka přistála blízko jeho hlavy a ocitla se v proudu horkého vzduchu z jeho nozder. Tento drak nebyl nijak výjimečně obrovský, přesto by zabral skoro celou Korunovační síň Hradu. Sadie samozřejmě nikdy ve svém krátkém životě draka neviděla, a tak jí připadal jako největší z největších tvorů, co kdy žili. Okamžik ho pečlivě pozorovala a ani nedýchala, jelikož i její dech se jí zdál příliš hlasitý, ale když si byla jistá, že opět tvrdě usnul, pokusila se znovu vyšplhat na jeho záda.

Draci však mají hladkou a kluzkou kůži a za jejich šupiny se dá jen těžko chytnout. Po chvíli marného úsilí se tedy posadila na zem s hlavou v dlaních a nerozhodně se rozhlížela. Podle pověstí by měl přeci každý drak vlastnit poklad, ale nic podobného nespatřila, ani jeden zlaťák. Přeci! Phralix měl na krku tenký zlatý řetěz s maličkým přívěskem. Sadie se k němu potichoučku připlazila, tak tiše a pomaloučku, že šedivá myška proti ní nadělala příšerný hluk, a zvedla přívěsek do dlaní, ztuhla, když řetěz zacinkal, ale drak zrovna požíral křičícího rytíře a nenechal se vyrušit.

Přívěsek se jí vešel do dlaně, ale neviděla na něm pranic zvláštního, byl plochý, kulatý, jen na něm bylo něco napsáno v jazyce, kterému nerozuměla. Byl to vlastně jen obyčejný dračí přívěsek, jaký dostává každý z nich už jako malé dráčátko. Sadie přesto vytáhla svůj meč a roztáhla jedno z uvolněných oček na starém řetězu a strčila přívěsek do kapsy. Pokud nemůže získat šupinu, možná přívěsek bude stačit…

Sloup světla, který sem dopadal dírou nahoře, začal slábnout a jeho nachová barva se měnila na oranžovou. Princezna pochopila, že je čas odejít, a napadlo ji jednoduché řešení, jak se dostat ven. Našla drakův ocas a na jeho záda se vyšplhala po malých ostnech, které se táhly po celých Phralixových zádech. Kdyby byl Phralix o pár desítek let mladší a ne tak líný, určitě by ho probudila, ale starý drak je starý drak a žádá si svůj odpočinek. Sadie se pak jednoduše pověsila na jeho křídlo a vyšplhala se přes nízkou zídku ven.

Kousek odtud zahlédla mezi stromy záři ohně a vzpomněla si na rytíře a svého koně. Když se však prodírala lesem blíž k ozývajícím se hlasům, všimla si, že mužů i koní kolem ohně je méně než předtím a jejich hlasy byly hlasitější a drsnější. Tiše se otočila, rozhodnutá jít dál třeba pěšky, ale na rameno jí dopadla těžká ruka a na zádech ucítila ostrou čepel. 

„Ha! Další zlodějíček! Tady si na moc nepřijdeš, narazils na ty nejlepší pytláky v kraji.“ Dech ani pach toho pytláka nebyl nijak příjemný. Neměla ale svůj meč, protože jí vypadl při šplhání dole u draka. Muž jí dosmýkal k ohni, kde si cosi opékali další čtyři pytláci a Sadie jen doufala, že se nechystají večeřet jejího ztraceného koně. Dostala silnou ránu do zad, která ji srazila na zem blízko plamenů. Jeden z mužů jí strhnul kápi z hlavy a ve světle ohně zazářily dlouhé zrzavé vlasy. Všichni se jako na povel pustili do ošklivého chraptivého smíchu. 

„Ty si ale chytil pěknýho ptáčka! Taková roztomilá kytička...“

V tu chvíli se tichým večerem rozlehl ohlušující dračí řev a zem se zachvěla. Ozvala se rána, jak se Phralix snažil osvobodit zpod nánosu půdy.

             Pytláci jako na povel vyskočili na nohy a vytáhli snad všechny zbraně, co měli při sobě. Další prudký záchvěv je však všechny srazil k zemi a vyrazil jim meče i nože z rukou. 
             „To je ten drak! Dyť víš, jak se to tu menuje!“ zakvílel jeden z pytláků na svého velitele. 
          „Zmlkni, ty zbabělej...“ Nadávka nebyla dopovězena, protože Phralix se osvobodil, zařval ještě hlasitěji než předtím a v posledních paprscích slunce ho spatřili - bíločerveného draka s roztáhlými obrovskými křídly, jak se vznesl nad zem a při tom porážel staleté stromy. Přistál jen kousíček od nich. Posadil se tam ve změti zporážený vzrostlých stromů, podivné stvoření, jež zarývalo drápy do měkké půdy a silným ocasem vztekle mávalo sem a tam.

Ten tvor se nepodobal ničemu jinému, co někdo z nich kdy viděl, měl dlouhý krk i čumák a špičaté uši skloněné dozadu. Pomalu otáčel hlavu kolem, pozoroval je a máchal přitom křídly i ocasem.

  
Sadie se krčila u kmene a prsty zarývala do hrubé špinavé kůry, protože nedokázala utéct. Jednak jí zdřevěněly strachem nohy a jednak  ji zvědavost nutila zůstat. Ani stateční zloději, nejlepší v kraji, se nezmohli na víc než sedět na zemi a civět na stvoření z pohádek pro děti, jež žhnulo vnitřním ohněm i vztekem. Phralix funěl jako rozdivočené stádo a cosi syčel dračím jazykem, lidí si všímal jen napůl.

„Necháme mu tady tu holku, chce jí. Ztratíme se,“ šeptal drsně jeden z lupičů a začal se stahovat pryč od princezny. Ostatní ho sborově pomalu následovali, až zůstala k podivnému tvorovi nejblíže. Phralix je nebo spíš jejich stíny upřeně sledoval, ale neudělal proti pytlákům jediný výpad. Nikdo z nich však nepochyboval, že za tou jeho pozorností se skrývá dravčí hlad, že  jediný výkřik či prudký pohyb ho vyprovokuje k útoku.

Když pak drak nasál vzduch, volba příští kořisti byla dokonána. Prudce otočil hlavu k Sadie, která se rychle pokusila dostat na druhou stranu kmene, do alespoň zdánlivého bezpečí. Přitiskla se ke kůře a oddechovala, v dalším okamžiku ji ovál vítr. Na svou velikost a stáří se Phralix přesunul překvapivě rychle, jakoby vzlétl snad ještě dřív, než se Sadie o cokoli pokusila. Nyní měla toho obřího tvora jen nějakých deset stop před sebou a zoufale se tiskla ke stromu, jako by ho žádala o pomoc. Drakovi oči byly rudé a hluboké, plál v nich právě znovu probuzený věčný oheň. 

„Ty jsi byla u mě!“ Drak promluvil její řečí, ale tak syčivým a hlubokým hlasem a s prapodivnou výslovností, překvapivě tiše, že mu sotva porozuměla. Při řeči natáčel hlavu a mezi slovy se opět o kousek posunul, ale tentokrát jí začínalo být jeho horko nepříjemné. Phralix se otočil po zlodějíčcích, ale protentokrát je už neviděl. Nasával vzduch a vzkázal jim do tmy: „Jděte, ale opovažte se přivézt posily.“ Není snad třeba zdůrazňovat, že jeho přání splnili rychle a dokonale. 

Princezna se pokusila pohnout, ale drak k ní okamžitě znovu obrátil svoji pozornost. Čumákem jí zatarasil cestu a jejich vzdálenost se teď rovnala sotva délce dvou paží. Neudělala už stejnou chybu a nehleděla mu do očí, ale na zvláštní ostré zuby, které si olizoval velikánským rozviklaným jazykem.

„Proč jsi přišla? Mluv, dlouho jsem nejedl a mám hlad, ty vypadáš měkce a křehce.“

„Já bych potřebovala šupinu, jen jednu dračí šupinu, pane draku...“ Její roztřesený hlásek přerušil Phralixův hrkavý smích, v ničím nepřipomínající lidský.

„Bláhová, znám ten váš zákon, hloupoučký a přitom tak chytrý. Dračí šupinu nedokáže získat nikdo, protože to není jedna supina vedle druhé, ale brnění, nejlepší zbroj.“ Drak na ní upíral pohled a princezna skoro podlehla pokušení podívat se znovu do toho horkého plamene.

„Musím ji získat, musím, prosím,“ šeptala se zavřenýma očima, aby se jí přestaly třást ruce. 

„Skoro bych ti vyhověl, princezno, ale to není v mých silách. Uvěřila jsi hloupé pohádce.“ Phralix si ji prohlížel a mlsně si olízl přední zuby. Princeznu už neměl k jídlu dlouho, tak dlouho. Jistě, mohl se nakrmit i jinak a královské dcery se v ničem nelišily od ostatních dívek, ale sežrat někoho mocného a urozeného, to je úplně něco jiného, než si pochutnat na sedlákovi. Vycítil její čistý pach, princezny se totiž málokdy zašpiní, na rozdíl od vesnických dívek, na kterých drak vždy vycítí jakoukoli špínu, tu nesmyjí nikdy. 

Sadie uslyšela hlasité zamlaskání a uhodla jeho myšlenky. Zběsile přemýšlela, jak se zachránit, když ji stejně jako v jeskyni napadlo něco zcela nečekaného. Z kapsy vytáhla stejný zlatý přívěšek, který předtím drakovi ukradla. Phralix zanaříkal v sykavé řeči a překvapeně se napřímil, zamával křídly a porazil několik dalších stromů. Proto se tedy probudil! Ve svých starých zádech náhle pocítil nepříjemnou bolest, z tlamy mu vyšla pára a pod jeho nohama se začalo kouřit z opadaného jehličí. 

„Vrať mi to! Hned!“ zařval drak silně, ale jeho hlas byl podivně roztřesený. 

Princezna se postavila, náhle plná sebevědomí, přívěsek stále držela v rukou a pochopila, že na to zrádné stvoření vyzrála. Vzala mu něco, čeho si cenil víc než všech ostatních pokladů na světě. „Tak bláhová nejsem, pane draku, abych se dobrovolně vystavila vašemu vzteku.“ Mohl ji sice sežehnout nebo sežrat, ale riskoval by tím, že společně s ní zničí i zlatý medailon.

„Co za to chceš?“ Phralix se opět položil na zem a hlasitě funěl. 

            Schovala tu vzácnou malou věc, která jí poskytovala určitou moc nad drakem. „Jak rychle dovedete létat?“