Půlnoční host

Odněkud z dálky se ozvala zvonkohra ohlašující půlnoc a naplnila studenou halu ozvěnou. Zaposlouchala jsem se do těch tónů, ale shrbená záda starého sluhy se mi mezitím vzdálila. Pospíšila jsem si za ním. Muž pomalu vystupoval po širokém schodišti, vysoko nad hlavou držel lucerničku s mastnými skly, co vrhala slabé, nesmělé světlo na hrubě opracované stěny z kamene, občas zdobené tapisériemi a pavučinkami, jejichž vlákna odrážela záři svíčky. Připadalo mi, že sluneční paprsky jsou nejspíš ve zdejším panství nevítaný host. Bylo tu takové ticho, jako by se i vítr zdráhal vstoupit do tohoto hradu.

Slyšela jsem jen ozvěnu vlastních kroků a dech, co mi námahou vázl. Sluha mě vedl chodbou a já užasle odhadovala výšku stropu zdobeného lomenými oblouky. Pak zakašlal a vpustil mě do jedné z komnat. Okamžitě zabouchl dveře.

Poklekla jsem, jak se slušelo před urozeným pánem a snažila se tvářit se statečně. Opíral se o křeslo, jako by cítil slabost. Nevypadal zrovna tak, jak ho popisovaly pověsti, přesto bych ho označila za děsivého. Jako by v sobě měl démona, kterého drží na uzdě jen silou vůle.

Když prudce otočil hlavu a jeho oči spočinuly na mně, málem jsem se zajíkla. Do ostrých rysů se mu neodrazila žádná únava, tak jako dravci, který si nemůže dovolit dát najevo zranění. Byl docela hezký, to ano, i když mladická léta nechal daleko za sebou. V tmavých vlasech už prosvítaly stříbřité nitky, ale vrásek měl jen málo. Madam Anna nelhala – v pohledu knížete Tepeše zuřila bouře, díky které se roztřásli i ti nejodvážnější. A já nebyla statečná, uvnitř jsem se třásla jako srnka zahnaná vlkem do pasti. Pak se k mé úlevě znovu zadíval, jak si hrají vysoké plameny v krbu.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se měkkým, věkem ochraptělým hlasem. „Oleksa,“ vyhrkla jsem. Znělo to jako zamňoukání slepého kotěte. Zpola jsem se proklínala, že za to Oleksa nemůžu připojit nějaký titul „von“, „de“ nebo aspoň „z“. Jenže můj otec nebyl ani hrabě, dokonce ani zbohatlík. Vlastnil obyčejný krámek s cukrovím, kam každé ráno běhaly děti před školou.

„Oleksa,“ zkoušel, jak mu to jméno zní. „Ruska?“

„Narodila jsem se v Petrohradu, ale matka je z Bukurešti,“ snažila jsem se mluvit jeho řečí aspoň trochu plynule. Nebylo zase tak těžké si na ni vzpomenout, alespoň tohle matka nezanedbala. „Rusko… Za mých časů to byla mocná říše.“ Usmál se na mě a já nevěděla, co odpovědět. O tom, jak se v mojí zemi lidem opravdu žije, nemohl mít správnou představu. Nevěřila jsem, že by ho to opravdu zajímalo.

„Vstaň, už nemusíš klečet,“ pobídl mě. Neudělal však žádný pohyb, aby mi pomohl. Jediný jeho dotek by mě ale tak jako tak přinutil k jekotu. Vstala jsem z kožišiny tak nešikovně, až mi zapraštěly klouby. Neměla jsem v úmyslu chovat se pokorně, ale nemohla jsem si pomoct – sklopila jsem hlavu.

„Proč jsi přijela na Poenari? Musíš chtít něco životně důležitého, když několik nocí trávíš před branami Draculova hradu.“

„Je to životně důležité. Opravdu,“ vyhrkla jsem. Nepohnula bych se, i kdybych neměla údy promrzlé. Čtyři předchozí dny jsem strávila u padací brány a teď necítila tři prsty na nohou a dva na rukou. Málem mě to zabilo, ale neměla jsem co ztratit.

„Jestli si ceníš života, tak co tu pohledáváš? Copak se moje pověst zlepšila?“ kroutil hlavou. Pak udělal několik nepřirozeně rychlých gest – pohyboval se s onou samozřejmou uhlazeností kočky – aby mi podal pohár teplého vína. Opatrně jsem ho od něj vzala tak, aby moje prsty nezavadily o jeho. Usrkla jsem a víno (doteď netknuté) mi připadalo jako mana nebeská.

„Ani v nejmenším.“ Ustoupila jsem od něj a on se nijak neurazil. „Řekla bych, že se na skutky spojené s vaším jménem nezapomnělo. Ne všechny patří do patnáctého století.“

Odfrknul si. „Taky se občas povídá, že se umím změnit v netopýra nebo vlka. Ale například česnek opravdu nesnáším, což bys pochopila mít tak citlivý nos. Ani světlo není příjemné, unavuje mě. Koluje o mě jen pár pravdivých historek.“

Ztuhle jsem přikývl na znamení, že to beru na vědomí. Pár pravdivých historek, ale pro mě je důležitá jenom jedna.

„Takže co po mně chceš? Byli už tací, co mě chtěli zabít, jenže ty zrovna nevypadáš na upírobijce.“

„Umírám, chápete?“ zestručnila jsem to. Nebyl překvapený, jeho výraz se vůbec nezměnil. Jen si mě prohlížel. Napadlo mě, jestli vidí vystrašenou bytost nebo večeři. „Souchotiny,“ dodala jsem. „Slyšela jsem, že ty, kteří vzejdou z vaší krve, nezabije žádná nemoc. Nezabije je skoro nic.“

„To platí,“ štěkl po mě skoro. „Ale rád bych k tobě byl od začátku upřímný. Víš, jak dlouho bys vydržela bez krve? Přesně tři noci, během kterých by se ti svíjely vnitřnosti rostoucím hladem, tři dny a v každém z nich pořád slabší. Ti, kteří vzešli z mojí krve, jak jim říkáš, jsou ubožáci, co trhají ovce a nechávají po sobě střílet. Víc hladová zvířata než co jiného. Oni jsou silnější a lepší než lidé a vědí to. Ty snad nemáš ráda lidi?“

„Žebráci, mrzáci... lepší jejich smrt než moje. Nebojím se.“

„Ale bojíš. Proto bys měla jít pryč,“ vztáhl po mě ruku a jako by tím popřel právě řečené. Hned nato paži stáhl a zatínal nehty do dlaně.

„Jste unavený, že?“ podotkla jsem s vědoucím úsměvem. Nechápala jsem ho. Neměla jsem na vybranou, tak nad čím váhá? „Já to tak chci,“ pospíšila jsem si. „Nebudu první, koho proměníte, proč by měl vadit jeden další?“

„Poslouchala jsi vůbec něco z toho, co říkám?“ skončil mi zuřivě do řeči a já sebou trhla. „Ani já nemám na vybranou. Nechtěl jsem nikoho z nich stvořit, jsou to hříčky přírody. Z posledních sil, bez kapky krve v žilách, vysají krysu jako nějaká bestie.“

„Ale madam Anna…“ Zaváhala jsem nad tím připomínat mu ji, „Ona tvrdila něco jiného.“

„Ta štětka? To ona tě sem poslala?“ Nakrčil obočí, jak vzpomínal. „Ano, pil jsem z ní a ona mě potom kousla. Mrcha.“

„Slovem si na vás nepostěžovala. Je jako vy, žádná bestie.“

„Že nejsem bestie, povídáš… Jak jsi roztomilá.“ Ty tmavé oči opět trhaly mé sebeovládání na kousky. Najednou však vypadaly měkčí a přívětivější. „Varoval jsem tě. Jsi si jistá?“

„Úplně jistá.“ Tentokrát se mi hlas vůbec netřásl.

„Tak nebo tak, rozhodl jsem se, že ti to ulehčím.“

Natáhl ruku a ona mu do ní důvěřivě vložila dlaň. Byl to jen okamžik, sotva se jí zachvěly řasy a už ji držel v objetí. Modré střevíčky sebou zakmitaly kus nad podlahou, ten pravý se jí sesmekl z nohy a odkutálel se pod stůl. Vzal do hrsti světlé vlasy na jejím temeni a trhnutím ji donutil zaklonit hlavu. Špičáky putoval po jejím krku, kde jí žíly rychle tepaly a kůži měla tak teplou a tenkou. Vnímal slabou vůni marcipánu, co se kolem ní vznášela jako závoj, ale žádný smrtelník ji nemohl ucítit. Ještě je čas, ještě to můžu vrátit, slyšel její myšlenky. Mýlila se. Vždycky to považoval za nezbytnou součást toho rituálu. Lidé v takové chvíli dokázali myslet na ty nejneuvěřitelnější věci.

Ostře vyjekla, když jí špičáky prokously jemnou kůži na krku, a křečovitě mu stiskla ramena. Jako by se bál, že mu zdroj potravy uteče, sevřel ji pevněji, až jí zapraštěla žebra. Pil pomalu, jako by jí snad nechtěl ublížit.

Ráda by ho v tu chvíli odstrčila, kdyby na to měla dost sil. Cítila, jak jí tlakem praskají šlachy, jak jí krkem do žaludku a plic proudí krev, ale kupodivu to přijímala jako snesitelné. Podle hodin napočítala už nějakých tři sta vteřin pádícího času. Ve spáncích a uších jí bušilo srdce. Teď už měla v očích slzy, ale on si toho vůbec nevšímal.

Už se skoro ani netřásla, když ji odstrčil. Stále ještě dýchala, třebaže víčka měla těžká. Zhluboka, skřípavě se nadechla a vzápětí se otřásala v záchvatu kašle. Na rtech zůstalo pár kapiček krve. Stekla dolů z drobných cévek v krku a dusila ji. Sotva udržovala rovnováhu, motala se trochu jako opilá, trochu jako loutka. Tápavě se natáhla po jeho ruce, ale jen se mu bříšky prstů otřela o rukáv. „Slíbil jste...,“ vydechla ztěžka, protože mluvit už skoro nemohla.

„Vlastně jsem nic neslíbil. Říkal jsem, že ti to usnadním. Bylo by ti milejší vykašlat si plíce? Pochop, že jsem udělal to nejlepší, co jsem mohl.“ Palcem přejel po jejích třesoucích se rtech a rozetřel kapku krve, co na nich zůstala. Na pár okamžiků sledoval svůj prst a pak setřel tu příšernou rudou vlhkost i z něj.

„Prosím!“ zavzlykala s rukou přitisknutou k pochroumanému krku. Snažila se zastavit krev, ale ta se tlačila přes prsty a v tenkých potůčcích stékala po rameni a do výstřihu. Nohy jakoby samy udělaly několik vrávoravých krůčků vzad ke dveřím, ale už ji neudržely. Zachytil ji, jak se zvolna sesouvala k zemi.

„Prosím,“ opakovala a její hlas nebyl silnější než šepot. Tentokrát už její ulétající rozum plnila jenom rozhodná myšlenka o tom, že ještě nechce umřít, ne takhle.

Nakonec v ústech ucítila cosi hustého a tmavého a překvapením sebou trhla. Srdce se jí bolestivě sevřelo a svaly křečovitě napjaly a pak zase uvolnily. Myslí jako by jí zasvištěla čepel a zalila ji krví. Zvedla hlavu a tentokrát neuhnula pohledem, fialkovýma očima se vpíjela do těch jeho. Dívala se na něj a možná pochopila. Šelma s falešnou maskou člověka, zběsile narážející do mříží.