Filip už skoro zapomněl na to šero a vlhkost. Dalo se na to zvyknout, ale stejně měl vždycky pocit, že se mu tělo potáhlo druhou kůží, mastnou a chladnou. Na okamžik se čelem opřel o dveře a zhluboka nasál železitý pach rzi. Otočil klíčem a vešel.

Sledoval tu malou potvoru, jak uraženě korzuje kobkou s nosem zvednutým nahoru a s pláčem na krajíčku. Když ho uviděla, ztratila její chůze na okamžik rytmus, ale ještě ho neoslovila. Chvíli si ji prohlížel, jestli se za tu dobu změnila. Ta holčička, co znával, už ostatně není tak docela malá, pod šaty vystupovaly obliny, kterých by si neměl všímat. Zrzavé vlasy ji předurčovaly k pověsti čarodějky, jenom oči neměla jedovatě zelené. Pak ho ta dívka přestala bavit, vyčistil si nožem špínu za nehty a přemýšlel o Monice.

„Monice kup k narozeninám růžovou vodu. Víš, že zbožňuje drahé dárky,“ prohodila Giada. Připadalo mu, že i hlas trucovité princezny byl teď slabší a tišší. Posadila se na svoji chatrnou postel, která pod ní zavrzala a na vyviklaných nohou se naklonila k jedné straně. Filip pokrčil rameny a přestal s čištěním nehtů, protože jediná pochodeň v místnosti stejně poskytovala málo světla.

„Nechci tam jít,“ prohlásila.

Ticho. Mlčel, protože nikdy neuměl utěšovat.

Vzdychla. „Zotavil ses dobře?“ Mluvit o tom bylo dnes nevyhnutelné.

Filip si dlaní přejel přes celou délku pravé paže až k rameni. Pod oblečením se táhla spleť ošklivých jizev. Spálila ho pochodní. Ten den kousala, plivala, křičela a plakala. Potom už jen tiše opakovala „zjevení pátého dne“. A pátého dne přijde Smrt. Tenkrát se opravdu bál, že vznešená Giada, dcera milánského vévody, už dočista přišla o rozum. Nedivil by se. Deset let v kobce, desítky metrů pod zemí, deset let bez slunečního světla.

Co ostatně mohlo být složitého na hlídání malé holky – pro bojovníka z mnoha bitev… kdysi oddaného otroka jeho výsosti Jana Lucemburka… Ale Giada mu občas přichystala peklo. Vymýšlela naschvály během dlouhých osamělých nocí.

„Ano,“ odpověděl jednoduše.

„Trvalo to skoro tři měsíce.“

„Trvalo.“

„Stýskalo se mi. Zlobíš se?“ Postavila se a popošla k němu blíž. Ustoupil dál ke dveřím, aby mohl zavolat posily, kdyby se zase rozhodla udělat něco hloupého.

„Neboj se mě.“ Hlas se jí zvláštně třásl a Filip si zděšeně pomyslel, že mu tu snad začne plakat. „Dnes se cítím dobře. Mám tu novou knihu.“ Mávla rukou k hromádce zažloutlých listů. „Je o hvězdách a Měsíci,“ hrkavě se zasmála. „Kornel mi to dělá schválně, nemyslíš?“

„Hvězdy svítí pořád stejně, vycházejí každý večer a mizí s ránem.“

Natáhla ruku a chtěla se ho dotknout na rameni. Nakonec pohladila jen drsnou omítku. Byla tak blízko, že ho její vlasy zalechtaly na tváři. „Je mi to líto. Opravdu. Svázali mě pak na celý den, nevěříš?“

On zase ležel v horečkách několik týdnů. Když zavřel oči, pořád se slyšel křičet bolestí.

„Chci, abys mě něco naučil,“ protáhla a v očích jí blýsklo. Podvědomě se napjal. Co to bude tentokrát? Neměl ve zvyku prznit malé holčičky.

Lehoučce se usmála jeho rozpakům. Pak ale zaslechla něco, co on ne. Kroky. Na dveře nikdo neklepal, to už nikdo nedělal roky. Kornel je prostě trhnutím otevřel. Hrubě ji vzal za loket a táhl pryč.

---

Giadě se protivil jeho sípavý dech v zádech a to, jak si Kornel občas odkašlal, protože měl krk plný hlenů. Místnost, kam vešla, byla úzká a černá. Jediné obrovské okno mělo rudé sklo, ale neprocházelo jím žádné světlo. U protější stěny stály vysoké hodiny z černého dřeva, drahý stroj, za který by jeho tvůrce upálili, kdyby se k němu znal. Vydávaly tichoučké drkotání, jako by se měly každou chvíli rozpadnout. Jak věděla, uvnitř byla změť ozubených koleček.

Zamířila k otci a ze zvyku se mu uklonila. „Vyrostla jsi,“ poznamenal Prospero, jak mu už dlouho říkala i ona. Samozřejmě, tuhle větu jí říkal vždycky.

Otočila se k návštěvníkovi, který stál poblíž, a uklonila se i jemu. Otec ji sice mohl nechat převléct, ale riskoval by tím, že Giada něco provede. A tak směla celé dny nosit jenom bílé šaty, aby se snažila neušpinit se. Další z jeho úžasných nápadů, jak ji ovládat. Měl tu svou dceru běloučkou, křehkou a tichou. Netušil, že svět v její hlavě je tmavorudý a den co den do něj přidává další výkřik, který nikdo nikdy neslyšel.

Host si ji na okamžik prohlížel a zdálo se, že se mu líbí to, co vidí. Albrecht, hrabě z Korutan, k Prosperovi každý čtvrtrok posílal posly. Chtěl se s Giadou oženit, to věděla. Jenže hrdina, co si ho vysnila a který ji měl zachránit, vypadal trochu jinak. Poslouchala a mlčela. Občas mlčení pomáhalo. Kdyby nemlčela, musela by vřeštět hnusem nad tím, že ji otec právě prodal za zásoby na blížící se chladné měsíce.

V její cele čekal Filip stále na stejném místě. Když se nezeptal, povzdechla si: „Zítra se vdávám. Je mu jedno, že tatínek dal maminku upálit jako čarodějnici.“

„Já jsem z  rodu, co zabíjel kněze. Záleží na tom?“

Pousmála se. „Co dělá tvůj syn?“ Ptala se, i když on nejspíš brzy začne vykládat o své krásné milence Monice a ty věty jí proniknou do krve jako jed.

„Umřel před pár dny.“ Stejně jako polovina jeho přátel. Tam za hradbami.

„Proč jsi mi to neřekl?“ vyštěkla skoro. Pak bylo zase dlouho ticho a Filip ji sledoval, jako by byla domácí zvířátko.

„Tak si mlč. Mně už je to jedno,“ praštila sebou o postel.

Den druhý

V paláci bylo jídlo, pití a hudba. Venku obcházela Smrt… Filip kývl Kornelovi na pozdrav a postavil se vedle něj, aby měl Giadu stále na očích. Od rána se mohla po paláci volně pohybovat, ovšem se strážci v zádech. „Má nějakou mlčenlivou náladu,“ prohodil Kornel na odchodu. 

Bylo to dlouhých deset hodin. Od rána, kdy přišel, do setmění Giada zůstala v knihovně. Četla knihu o dívce, která se přátelila s vílou, a nevnímala svět. Nevyrušoval ji, pozoroval, jak se slábnoucí světlo ztrácí v jejích vlasech a jak se jí občas rozzářily oči.

Nechtěl si to přiznat, ale doufal, že Giada zvedne hlavu a naznačí mu, že si všimla jeho přítomnosti. Nějak se dotkla jeho srdce. Ale nemohl pro ni nic udělat. Nebyl hrdina. Jak tvrdila Monica, muži uměli dobře jenom dvě věci: dělat děti a rozbíjet hlavy a v obojím jim nebylo rovno. Ze zkušenosti věděl, jak blízko byla pravdy.

Když odbilo sedm hodin, tiše se ozval: „Už je čas.“ Zvedla se, vrávoravým krokem se vydala k hlavní síni a on jí byl v patách.

Její otec si dal záležet, aby to byla velkolepá svatba,  ale ona v těch chvílích dokázala působit, jako by se jí to netýkalo. Ani biskupova slova nevnímala. Jenom když se ji její nynější manžel pokusil políbit, nastavila mu tvář. Později s ním tančila a při tanci byla půvabná a sebejistá, ačkoli o něm jen četla.

O dvě hodiny později na ni Prospero kývl a ona se zbytkem důstojnosti prošla ztichlým davem. Ctihodný pan Albrecht bude brzy bojovat v její posteli. Ale neměl hlas prince z jejích snů a ji rozčilovala každá maličkost, která s ním souvisela.

Filip se k ní mlčky připojil na cestě do jejího pokoje. Zavěsila se do něj a silně mu tiskla ruku. „Já umřu.“

„I kdybys umřela, stejně s ním musíš spát,“ řekl, protože už nebyla malá holčička.

„Odvahu,“ zašeptal k ní a ona se mu na chvíli vrhla kolem krku. Přitiskla mu rty na ústa na tak krátkou dobu, že to ani nebyl polibek. Pak zmizela za dveřmi a on brzy odešel domů za Monicou.

Ráno Albrecht věřil polovině věcí, které své nevěstě rozechvěle šeptal ve tmě…

Den třetí

V noci měl Filip zvláštní sny. Byla v nich spousta křiku, ran a šepotu. Probudil se před svítáním. Službu měl až v noci, ale nebavilo ho zůstávat doma s Monicou. Od té doby, co zemřel jejich syn, na něj často křičela a pak zůstávala zamčená v pokoji. Možná čekala, že Filip přijde a omluví se za něco, co neprovedl. Den strávil ve městě a chtěl navštívit pár známých, o kterých věděl, že ještě žijí. Když ale narazil na troje zabedněné dveře označené křížem, rozmyslel si i to.

Poslouchal pozorně, když se blížil k Giadině pokoji. Ticho. Zadoufal, že je sama a už spí. Takové služby měl rád. Když spala, zdála se neškodná a bez hříchů.

Kornel nestál přede dveřmi. Zaťukal. Nic. Vešel a v první chvíli se mu tmavý pokoj zdál prázdný. Pak uviděl Kornela s probodnutým krkem a v tmavé kaluži. Filip se rozhlédl a zavolal na ni jménem.

„Nepomohl mi ven a vyhrožoval,“ ozvala se za ním. Zvedla se ze země, ruce stisknuté v pěst. „Uděláš to ty?“

Stiskla mu dlaň. Ta její byla vlhká od krve a ještě dětsky drobná. Ale oči, které na něj upírala, měly k dítěti daleko. Čistá a neposkvrněná… jenom zavrtěl hlavou. Konečně to vzdala nebo nad ní zvítězila sebeúcta. „Proč mi tohle děláš? Nikdy tě nenapadlo, že mám třeba víc rozumu než můj milovaný papá. Copak jsem nějaká čarodějnice?“

„Bože…“ zasyčel.

„Neopírej se o kříž. To bys musel věřit.“

„Jistě, Bůh není. Ani čarodějnice. Ale obyčejné děti nezardousí svoji chůvu ve čtyřech letech.“

„To ona se mě snažila zabít.“ Giadě to ovšem nikdo nevěřil.

Zaslechli kroky a Filip se otočil. Hrabě Albrecht uviděl Kornela a tvářil se pramálo vlídně.

„Vrhnul se na mě. Musela jsem se nějak bránit,“ zalhala Giada.

„Šesti ranami do zad?“

„Pane,“ ozval se Filip.

„Co chceš?“

Filip se ale nedíval na hraběte, ale na Giadu, která stála mezi nimi. Vlastně měl ochraňovat ji. Jenže ona trhla nesouhlasně hlavou. Její muž jí neublíží víc, než bude třeba.

Kolik lidí Filip zabil? A neochránil? Musel se postavit před dveře jejího pokoje a slyšet všechno, co se dělo za nimi. Křik, rány a šepot…

Den čtvrtý

Dalšího dne Giadu hlídal začátečník, kterému utekla. Ale když přišel Filip, ještě stále byla v paláci, protože přes stráž u brány by se sama nedostala. Napadly ho dva východy, ke kterým mohla jít. Zamířil k tomu bližšímu. Vzal z podstavce pochodeň a vešel do promrzlé kuchyně špinavé sazemi. „Vím, že jsi tady. Nedostaneš se ven. Tenhle vchod na noc zamykají kvůli zlodějům.“ Giada vždycky ostatní podceňovala.

Čekal několik dlouhých chvil a čekal by i dál. Nemohla utéct. Taky jí to došlo. Ozvaly se nesmělé krůčky, pak zůstala stát na okraji světla. „Kdybys teď odešel…“

„Nemůžu.“

Přistoupila blíž a Filip uviděl, že má na sobě tmavý kabát s kapucí, který jí byl velký tak, že ho tahala po zemi a dlaně se jí ztrácely v rukávech.

„Prosím, nemohl bys mi jednou pomoct? Jednou vypadnout z role Prosperova sluhy?“ Při tom došla až k němu. Kdyby ji neznal, možná by se nechal poplést těmi řečmi. Kdyby ji neznal, v dalším okamžiku by měl v břiše díru. Dýku v její ruce uviděl, jakmile se pohnula. Chytil ji za zápěstí a zkroutil jí ho za zády. Zbraň se zazvoněním dopadla na podlahu a vedle ní přistála pochodeň, kterou držel on.

„Pusť mě! Dělej!“ zakřičela. „Bolí to!“

„To je mi líto.“

Odfrkla si a chvíli mlčela. „Do toho, síla je přece v tom, kolik lidí zraníš nebo zabiješ. On,“ trhla hlavou nahoru a nebylo pochyb, koho má na mysli, „má stejný názor. Snaží se mě zlomit, donutit mluvit tichým hlasem a se skloněnou hlavou a jen tehdy, když jsem k tomu vyzvaná.“ Položila si čelo na jeho rameno a celá mu v rukou ochabla. „Proč si všechno vždycky musím vybojovat sama? Já už nemůžu…“

Cítil její dech, co ho lechtal na krku a rychlý tep v drobných dívčích zápěstích. A cítil jasmín. Zvedla k němu obličej a pootevřela rty. Zase byla cela napjatá a tvrdá na dotek. Trhnul hlavou dozadu a zmateně se zamračil.

„Vím, proč se na mě občas díváš tak zvláštně,“ šeptala a falešně se usmívala. „Pomoz mi a já pomůžu tobě.“

Ale on si ji přál čistou a bez viny, i když to z mnoha důvodů nebylo možné. Jako by nějak zázračně mohla čistá duše, která by patřila jenom jemu, sejmout všechny viny i z té jeho. „Zmlkni!“ vyštěknul. Bylo to příliš nebezpečné pro oba.

„Pojď se mnou. Nebo se mě tolik bojíš?“

Tiše se zasmál.

„Pojď se mnou,“ opakovala a tentokrát nepoznal, jestli to náhodou nemyslí vážně. „Nezůstávej tady.“

„Nemůžu ti pomoct,“ zašeptal ostře, aby v tom nepoznala zoufalství. Pustil ji, ale ona se ani nepohnula.

„A v tom se právě mýlíš. Důvěřuj mi. Aspoň jednou.“ Chytila ho za ruku a táhla pryč. Nezadržel ji, i když se proti tomu bouřil rozum.

Vyběhla s ním hlavní chodbou ven a zamířila k bráně. Sklonila hlavu, aby ji stráže nepoznali. Ale ti se jen podívali na Filipa. Ten nakonec přikývl a přivinul dívku k sobě, a tak je pustili ven. Stále si opakoval, že se musel zbláznit. Ale byla první, koho v životě zachránil.

Brána se začala zavírat, ještě když jí procházeli. „Už ji nikdy nemají otevřít. Otec to říkal,“ zašeptala Giada. Venku zvedla hlavu a okouzleně se rozhlížela. Nebe bylo posypané hvězdami a vzduch byl mrazivý a poprvé za několik dní se zdál čistý.

Políbila ho, tak dětsky a neobratně. Nevinnost nepřišla snadno. Stejně jako vykoupení.