Už zase ten nesmyslný strach ze smrti… Ne kvůli zimě nebo hladu. Černého vlka přivázal ke kmeni, jenže ten byl vzrůstajícím hladem stále zuřivější. Málem vyvrátil strom a Fridrich držel koně, který se vzpínal strachem. Až k ránu vlkodlak těžce oddechoval a jen vrčel.

Fridrich se mu snažil dát solené maso, ale vlkodlak ho odmítl. Pak pochopil, že purkrabí se skutečně nemýlil v tom, jak udržet tyhle tvory naživu. Nožem si krátce přejel po předloktí a nechal solené maso nasáknout krví. Tentokrát už byl černý vlk spokojený.

Když se objevily první slabé sluneční paprsky, Fridrich si dovolil klesnout únavou do sněhu a konečně zavřít oči. „Pro rány boží, Anežko.“ Pro tentokrát nad tím zvířetem ještě vyhrál, i když jednou to tak dozajista nebude.

Na tvář mu dopadlo pár teplých kapek jako slzy. Pak se nad ním někdo sklonil a políbil ho.