Občas se mu zdálo, že se pohnula a že když promluvil, otočila se. Sám tomu nevěřil, byla to samozřejmě jen hra světla, stínu a jeho zjitřené představivosti. Princ Eist byl totiž, a to především, ještě dítě.

Ale jednoho dne, zrovna když mu otec uložil psaní cizích slov, se na sošku zadíval, jako by měl tušení. Tentokrát se mu to nezdálo. Soška sebou trhla dozadu a pohnula hlavičkou ze strany na stranu. Ne v jeho představách, doopravdy. Jako by někde zemřel kouzelný tvor a jeho duše se nějakým zázrakem ocitla v ebenovém dřevě.

Černá víla vzlétla a začala sebou bušit o okno, za kterým se před pár chvílemi objevil měsíc. Eist neslyšel žádné tvrdé údery dřeva, jen nárazy měkkého tělíčka do neústupného skla. Zdálo se, že ji úplněk láká i děsí zároveň. 

„Mirabel!“ zavolal jméno, které mu zavířilo myslí.

Víla se zastavila, otočila se k němu a posadila se na parapet. Svěsila ramínka a pohled upírala do země. Dotkl se prstem její ušlechtilé tvářičky. Sliboval jí, že ji ochrání před ní samotnou a nepustí ji ven, že bude jeho nejmilejší hračkou a že už žádnou jinou nechce.

Dlouho se mu vedlo ji hlídat, ale dříve či později musel zapomenout na svého kouzelného ptáčka v kleci. Toho dne přivezli nejnovější ohňostrojové rachejtle a Eist na poslední chvíli vběhl do místnosti. Ale Mirabel už proletěla služkou otevřeným oknem ven. Letěla stále výš, až se nakonec ztratila v měsíci jako pěna v burácivém mořském pobřeží, zářivá jako právě vzniklá hvězda. 

Ten obraz Eist, přestože bude okouzlený krásou ještě mnohokrát, nezapomněl až do konce svých dní.