Další den bylo hlavní město oděné do smutečních barev, což nikomu nebránilo v tom, aby se zúčastnil posledního dne trhu. Jen zpěváci a básníci měli víc práce, protože museli skládat ódy a básně o tragicky zesnulém vévodovi. K poledni už se městem nesl teskný popěvek, který se k večeru změnil v odrhovačku, kterou si recitují děti při hře a falešně ji notují opilci.

Thillbautovo náměstí stálo přibližně ve středu město a vlastně to ani skutečné náměstí nebylo, jen trochu širší ulice. Bylo známé díky tomu, že tu byly vystavovány největší kuriozity, které ten rok dorazily na trh. Letos se tu dav tísnil kolem klece včera proměněného vlkodlaka a falešné vědmy, věštící budoucnost podle zbytků jídla na talíři.

Ale největší zástup přilákal třetí stánek, nad kterým povlával nápis

Spící kráska 

a pod tím stálo drobnějším písmem: 

Jedna zkouška 30 měďáků, odměna za probuzení 120 zlaťáků. 

Zdálo se, že snad všichni mladíci z města se rozhodli poslední den trhu využít ke zkoušce, jestli zrovna jejich polibek neprobudí mrtvolně ztuhlou dívku, která ležela s kyticí usychajících fialek v rukou na kýčovitě vyzdobené posteli s nebesy.

Gael z Bretaně s odporem sledoval zužující se zástup mladíků, z kterých se každý příliš dlouho skláněl nad nehybnou dívkou. Zrovna teď neuspěl další a davem se rozlehly zklamané výdechy, posměšné poznámky a naděje, že zrovna ten další ji probudí. Zatímco odcházel další nešťastník, který nechal u Spící krásky třicet měďáků, Gael prohodil k muži stojícímu vedle něj: „Oslintávají ji jako smečka psů, ale nikdo z nich ji neprobudí.“ Nepřátelsky sledoval dalšího zkoušejícího.

Ne, ještě nebyla mrtvá. Jenom jí srdce tluče tak pomalu, že ho nikdo neslyší. Ale on ho slyšel a připomínalo mu pomalu vyzvánějící zvon. Včera ji on sám zkoušel probudit, a protože předpokládal, že dívka spánek jenom předstírá, tak ji do krku píchnul jehlou. Ani se nepohnula.

Gael byl zklamaný, ale nedokázal na ni přestat myslet. Na ni a ten rytmus jejího srdce, který – jak mu došlo – se pomalu ale jistě zrychloval. Celý včerejší večer věnoval výpočtům času, kdy by se měla probudit, jak ho to naučil jeho kouzelnický mistr. A tak tu byl znovu – věděl, že kdyby to neudělal, vždycky by toho litoval.

Pohledem zabloudil k věži v jednom rohu náměstí. Zbývaly ještě dvě minuty do desáté hodiny. Postavil se za ostatní a ruce se mu potily tak, že připravené několikrát upustil. Když je potom předával tlusté trhovkyni, vrhla po něm podezíravý pohled a tvrdila, že nemá nazpátek. Gael jen pohodil hlavou, protože hodiny na věži právě začaly odbíjet desátou a nad kráskou se skláněl hubený mladík před ním.

Čekal. Jeden úder. Druhý.

Nejraději by toho hubeňoura popadnul a odhodil stranou.

Třetí úder. Čtvrtý.

Hubený mladík, vlastně ještě kluk, zklamaně odstoupil stranou a jeho roztřesené nohy donesly k lůžku. Pěkná holka s černými vlasy a rudými rty, jenom trochu moc kostnatá.

Šestý úder. Sedmý.

Špičkami prstů ji pohladil po hladké tváři, ještě měkoučké, protože byla skoro dítě. Ty desítky ostatních, které viděl, ji líbaly nezkušeně, neobratně nebo příliš vášnivě. Na protest proti tomu jen lehce přitiskl svoje rty na její a hned se odtáhnul.

Osmý úder.

Čekal. Nevěřil, ale čekal. Chci tvoje srdce, tmavovlásko, i když si myslíš, že je zlomené.

„Další,“ zakřičela trhovkyně. Gael si byl najednou jistý, že kdyby zvedl hlavu, uviděl by polovinu davu, jak se mu vysmívá.

Devátý úder. Desátý.

Ticho. A pak se dívka pohnula a hlasitě nabrala vzduch do plic, jako by se vynořila z hloubky. Frederik se k ní znovu sklonil a vzal ji za ruku. Otevřela zarudlé oči a on jako jediný z těch, kteří ji zkoušeli probudit, uviděl, jakou mají barvu. Jasně modrou.

Dívala se na něj trochu zmateně a ustrašeně mu tiskla ruku.

„Jmenuju se Gael.“

Znovu se nadechla a promluvit se jí podařilo až napodruhé. Představila se nekrásnějším jménem pod sluncem. „Isabel…“