Vzrušení vrcholilo, svatební obřad započal jednu hodinu po poledni. Síň samotná byla dlouhá tak, že tapisérie s výjevy z bitev na jejím druhém konci ode dveří sotvakdo viděl a když bylo potřeba, vešlo se do ní i tisíc hostů. Byla tu spousta oken a proti nim, zády ke kratší stěně, stál na vysokém podstavci trůn potažený rudým sametem.

Palecie byla opravdu nádherná nevěsta – útlá mladá žena s velkýma modrýma očima a vlnitými plavými vlasy – a srdce plesalo při pohledu na ni. Pyšná a vzpřímená prošla úplně sama ztichlou Korunovační síní a za sebou táhla dlouhou stříbřitou vlečku. V okamžiku, kdy vložila svou bělostnou ručku do dlaně čekajícího krále Garetha ze Severní říše, se zavřely dveře a nikdo nepromluvil ani slovo, dokud nepředstoupil jejich král a nezačal proslov. Palecie k otci vzhlížela, ženich se však nezdál ve své kůži a poslouchal se skloněnou hlavou. 

Proslov netrval ještě ani minutu, když vysoké dveře Síně rozrazily čísi ruce a dovnitř vstoupila drobná postava oděná v tmavozelené. Zrak všech se obrátil na nově příchozího, protože dveře se ozvaly vtíravým zaskřípěním. Příchozí zůstal stát na místě a hosté se opět soustředili na proslov krále, který právě vyprávěl o slavné minulosti obou říší. Ta drobná postava ho chvíli tiše poslouchala a zkušený pozorovatel by si mohl všimnout, že nad čímsi váhá. Pak zvedla ruce a shodila si kápi z hlavy. První si jí všiml strážný stojící u dveří. Přidušeně cosi vykřikl a ohlédlo se po něm několik hlav, jejich pozornost však neupoutal on ale ona nově příchozí dívka.

Síní se jako blesk rozběhl šum, který se rychle dostal až na její druhý konec, ke králi. Zatoulaná princezna se vrátila. Postava nejistě vykročila kupředu a občas přitom nešetrně šlapala na nevěstin závoj. Čím blíže se Sadie ocitala svému otci, tím více v ní rostla nepříjemná nejistota. Pohled jí zaletěl k Palecii i na krále Garetha, kterého si se sluhou ani obyčejným rytířem nyní nemohla splést. Služky nelhaly - opravdu nebyl starý, i když nevypadal zdaleka jako chlapec, a opravdu na něm nebylo pranic ošklivého. Vysoký a s krátkým plnovousem vypadal trochu jako rytíř ze starých bájí. Gareth by vlastně vypadal docela přívětivě, kdyby na ni právě neupíral vzteklý pohled. Nejdříve si myslela, že je to jen proto, že ruší jeho svatbu.

„Ty? Co tu pohledáváš?“ promluvil a princezna ten pánovitý i uklidňující hlas poznala a pochopila, proč se jí zdál tak povědomý. Král Severní říše byl ten samý muž jako u Dračího vrchu. A když se rozhlédla, všimla si okolo asi dvacítky rytířů, kteří na ni také hleděli s překvapením. 

„Sadie!“ Otec přísně vykřikl její jméno, a když sestupoval o kousek níže, téměř zakopl a jeho důstojnost byla málem pošramocena. Vzápětí však našel rovnováhu a mocným hlasem pokračoval. „Jak se opovažuješ rušit slavnost? Po tom, co jsi zmizela a nedala o sobě vědět tolik dní?“

Král se opravdu zlobil, přímo zuřil, a Sadie před ním pokorně poklekla a zdála se v tu chvíli mnohem menší než kdy dřív. „Omlouvám se otče, já... já...“ začala.

Princezna v tu chvíli znejistěla nad svým počínáním. Ale ne, nestráví zbytek života péčí o svého otce a nemocnou matku, jak si žádá tradice, ani nezmizí ode dvora, aby zbytek svých dní někde paběrkovala.

„Měla jsem práci, otče, důležitý úkol. Vzpomínáš na ten zákon o dračí šupině?“ Postavila se a rozhlédla po okolních tvářích, které hltaly každé slovo. Objevily se na nich úsměvy. I král se začal smát, ačkoli snad jen on sám si na ten zákon rozpomněl. Pouze Gareth zůstal vážný, ten šlehl pohledem po svých mužích. 

„Ty jsi uvěřila takové hlouposti, dcero? Naše princezna, vážení, uvěřila pohádce o tom, že pokud přinese dračí šupinu, může si přát cokoli v této síni. Holčičko, vždyť už žádní draci nežijí.“

„Jeden by ještě žít mohl,“ řekl král Gareth. Právě jeho slovo zaplašilo všeobecné pobavení. „A vaše dcera ho našla.“ Teď se zase usmál pouze on a Sadie se mu v předstírané úctě uklonila. 

Sadie vytáhla z kapsy dračí medailon a zvedla ho. „Můžu si vybrat, cokoliv chci. A já jsem si vybrala jeho. Krále Severní říše.“

Davem se tentokrát rozezněl vzrušený šepot a její otec se znovu zhroutil na trůn.

Oblékli ji do tmavých hrubých šatů a posadili do kouta, aby ji už nenapadlo vyrušovat. Přípravy na svatbu pokračovaly, jak bylo v plánu, protože jí samozřejmě nikdo nevěřil. Ale však oni ještě uvidí, že není žádná lhářka!

„Co tě to vůbec napadlo?“ ozval se nad ní Gareth a vytrhl ji z chmurných myšlenek.

„Mám přece právo vybrat si kohokoli v Korunovační síni,“ opakovala strnule.

„V tom případě sis zvolila špatně a měla sis vybrat sebe. Já si beru Palecii, rozumíš, maličká? Co bych dělal s dítětem, jako jsi ty? Získáš vůbec nějaké věno?“ 

„Stejné jako moje sestra!“ pronesla rozhořčeně. „A možná i víc, protože Palecie sama je zlatý poklad.“ Garethovi rytíři poslouchali jejich rozhovor a většina z nich se očividně bavila, protože jejich pán byl nesvůj. 

„Myslíš, že chci ženu, co bude pobíhat po pytláckých stezkách a utíkat mi, když nabízím pomoc?“ Sadie na něj trochu omluvně pohlédla, ale pak ho chytla za ruku. 

„Budu ti dobrou manželkou, můj pane!“ Trhal paží, aby se jí zbavil, ale ona se ho nehodlala pustit a nechala se vláčet, když ustupoval. „Umím toho hodně. Umím psát i číst... oh, to asi nechceš slyšet. Lidé mě mají rádi. Opravdu! A jsem výborná vypravěčka, znám spoustu příběhů. Mohl bys tím přestat? Bolí mě nohy.“

Gareth se zastavil, tvář odvrácenou, aby neviděla jeho úsměv. Proti téhle princezně vypadala jeho nevěsta  neživá, poddajná a kluzká jako ryba. Pustila ho a postavila se, protože jí začalo být hloupé doprošovat se. 

„Pro všechno na světě, proč chceš zrovna Palecii? Unudí tě k smrti.“

Vládce Severní říše na okamžik zaváhal, ale když jeho nevěsta, která ho právě sledovala, nesouhlasně stiskla rty, vykročil k ní.

Sadie měla co dělat, aby zadržela pláč.  „Prosím...“

Gareth sebou trhl. „Už nikdy nepros, princezno, jen málo je těch, které to obměkčí. Mě nejmíň ze všech.“

Palecie začala ztrácet trpělivost a rozhodným krokem přistoupila blíž. „Když dovolíš, sestřičko, můj budoucí manžel není jako staré zlaté cetky, abys ho kradla.“

„Přesně tak. Nebudu krást nikoho, kdo nebude chtít být ukradený.“

„Já nejsem zboží na prodej, abyste se o mě vy dvě hádaly,“ ozval se král Gareth a zvedl ruku. „Jestli nepřestanete, obejdu se bez nevěsty,“ dodal, i když obě sestry věděly, že svůj odchod těžko mohl myslet vážně. Chtěl spojenectví jejich otce, ne nového nepřítele.

„Tak kde ho máš?“ vykřikla Palecie, které se definitivně přestalo líbit, jak jí sestra kazí svatbu. Založila ruce v bok a ušklíbla se na ni. „Kde je ten tvůj... dra-ak!“ Palecie vyvřískla a zavrávorala předtím, než útlou ručkou ukázala k oknům. Hlavy všech se okamžitě otočily tím směrem. Spatřili tam přilétat obrovské zvíře, které opravdu vypadalo jako dávný drak. To zakroužilo nad Hradem, zvířilo vzduch a se zaduněním přistálo na nádvoří. Sedělo tam, s funěním se rozhlíželo po vyděšených dvořanech, kteří se jali poschovávat v útrobách Hradu, a pomalu skládalo obrovská křídla, přičemž nadělalo spoustu škody. Ozval se poplašený křik a nastal zmatek.

Část obecenstva vyběhla ze Síně, aby se schovali v bezpečných komnatách, ti odvážnější se vrhli k oknům a vyhlíželi ven. K těm se samozřejmě připojil i jejich král. „U sedmi pekel, dcero, měla jsi přinést šupinu, ne celého draka!“ zaskřípal zuby.

U trůnu zůstala jen omdlelá Palecie, sluha, který ji ovíval, princezna Sadie a král Gareth se svými muži.

„To je přeci Phralix! Jak se ti povedlo ho zkrotit?“

„Ty ho znáš, pane?“ ptala se Sadie s povytaženým obočím.

„Samozřejmě. Nevšimla sis, že moje říše má ve znaku bílého draka? To je on, ten, který před staletími málem vyhubil naše království, i když to dnes ví jen málokdo. Proto naše družina jela kolem Dračího vrchu. Cesta tudy je kratší a králové Severní říše se tam musejí jet vždy pomodlit, než jedou do bitvy – nebo než se žení. To vyjde nastejno.“

„Ha!“ zúžila oči Sadie. Ne poprvé dnes zapochybovala, jestli si zvolila moudře, tohohle muže, který se očividně bavil její situací.

V té chvíli kdosi dal hloupý rozkaz a na Phralixe začali lít vodu. V mžiku se kolem zvedl oblak páry a drak se rozmáchl křídly a rozbil několik oken. Sadie se vyklonila z okna a rozkázala, aby okamžitě přestali, ale kvůli hluku ji nikdo neslyšel. Jedno drakovo křídlo se mihlo jen kousek před jejím obličejem. Rychle ucukla a vyběhla ze Síně.

Phralix řval, jako by do něj bodalo tisíc mečů, protože se vody příšerně bál. Bál, to je slabé slovo, Phralix měl z vody hrůzu. Nemohla mu sice nijak ublížit, ale na jeho rozpáleném dračím krunýři nepříjemně štípala.

Právě se rozhodoval, jestli nenechá svůj přívěsek přívěskem, když dole u svých nohou zpozoroval v oblaku páry tu malou zlodějku, která mu přivodila všechno to trápení. Cosi křičela, jenže hláskem tak slabým, že ji ze své výšky neslyšel. Nicméně příval vody na jeho kouřící se kůži za okamžik přestal. 

„Takže jsi konečně spokojená, ty malá potvoro?“ zasyčel na ni a princezna k němu vzhlédla. Uplynul už téměř celý den od chvíle, kdy odešla na Hrad, a nedala o sobě vědět, a tak byl podle dohody tady. Když se nedočkal odpovědi, dupnul nohou těsně před ní, až se jeden z jeho drápů ulomil. Země se otřásla a lidé na nádvoří se poschovávali za sudy a povozy.

Sadie mu opět neodpověděla, pouze zavolala do oken nad sebou: „Otče, králi Garethe, sejděte dolů. Udělám vám nabídku. Pospěšte, drak je netrpělivý.“ 

„To je slabé slovo.“ Phralix se nad ní sklonil a z nozder mu vycházel horký kouř. Sadie ukázala Phralixovi přívěsek a do druhé ruky vzala malou dýku. „Stále jsem nemohla zjistit, proč tuhle věc tolik chcete, Phralixi. Včera v noci jsem si všimla, že jde otevřít. Uprostřed je spára, která se uvolnila.“ Drak ostře vydechl, plamínky v očích zřetelnější a jaksi nebezpečnější než předtím.

Oba králové se konečně objevili po boku Sadie, mladší z nich pohlédl nejdřív na draka a pak na princeznu.

„Ty jsi mu tohle vzala?“ zeptal se Gareth a rychle natáhl po přívěsku ruku. 

„Na neurčitou dobu jsem si to půjčila,“ odpověděla a rukou ucukla. 

„To je Dračí medailon, kdysi ho naši drakobijci čas od času přiváželi z bitev. Je nesmírně vzácný, protože živý drak ho nevydá. Je to tak, Phralixi?“ 

Jmenovaný pouze otevřel tlamu a zlostně zařičel. „Dej mi ho, dej mi ho!“ řval a máchal křídly, až jedním z nich narazil do dalšího velkého okna Síně a sklo se s břinkáním rozlétlo a ozval se nový křik, po kterém se opět rozhostilo ticho. 

„Sadie, vrať mu tu zatracenou věc, ať už konečně zmizí!“ ozval se její otec, protože se začínal bát o svůj Hrad. 

„Ne, otče. V tom medailonu je skrytá nějaká moc...“ 

Gareth netrpělivě odpověděl: „Nic v nich není. Několik jsme jich otevřeli a byl v nich jen popel...“ 

„Jenže všichni ti draci byli mrtví. Tenhle dračí medailon ve tmě slabě září oranžovým světlem. Myslím, že bez něj by Phralix vychladl.“ 

„Ty zlodějko! Ty proradná prolhaná podvodnice, vrať mi ho! Od kdy děti královské krve kradou?!“ Drak se nadechl a už se chystal Sadie spálit plamenem, když princezna zabodla dýku do medailonu, který se pootevřel a na zem se z něj vysypala troška rudě žhnoucího popela. Phralix v ten okamžik zařval a padl na kamenné nádvoří, tlamu kousek od stojící trojice.

„Zavři ho,“ zaprosil sípající a kašlající drak. Kolem se rozlétla sprška vařících se slin a všichni o kus ustoupili. Princezna sevřela zlato v rukou, i když bylo nyní rozpáleno do té míry, že způsobovalo bolest. V okamžiku, kdy přívěšek zaklapla, se dračí dech zklidnil a Phralix zavřel oči a odpočíval. 

Král Gareth se otočil na Sadie, která v dlaních pevně svírala Dračí medailon. Natáhl k ní znovu ruku v silné kožené rukavici. „Podej mi ten medailonek,“ nařídil jí, jako by byla jedna z jeho poddaných. Princezna na něj upírala pohled opět plný zloby. 

„Co to má všechno znamenat? Čeho jsi chtěla dosáhnout?“ promluvil k Sadie její otec rozčileně. 

„Čeho? Vždyť to říkám pořád, ale nikdy mě nebere vážně!“ zakřičela princezna a v očích se jí objevily slzy, protože jí přívěsek spaloval kůži. 

„Podej mi tu věc!“ opakoval Gareth, ale ona ho opět neposlechla. 

„Nechám ti Dračí medailon, když se stanu tvojí královnou,“ prohlásila tichým neústupným hlasem. „Phralix ti bude sloužit. Který král se může pyšnit drakem ve své armádě?“ 

Gareth pohlédl nahoru do oken, kde stála Palecie, jeho krásná nevěsta, a pak na její sestru, mladší, ale nekonečně moudřejší. „Dobře,“ souhlasil pomalu. 

„Slib mi to,“ dýchala ztěžka princezna a v tom okamžiku už nevydržela žár přívěsku a pustila ho do jeho natažené dlaně. Gareth sevřel pěst a hlasem nepostrádajícím obdiv jí řekl: „Máš můj slib, ale nebudeš to mít lehké. Vybrala sis ten těžší z obou životů, i když to ještě nechápeš.“

A tak, i když tohle není pohádka, skončíme u svatby. Sadie v obřadu zastoupila Palecii, jen šaty musela mít jiné, protože starší sestra je odmítala předat. Gareth ze Severní říše přivezl do svého království kromě nové ženy ještě mumlajícího a rozzlobeného draka. 

Chtěli byste slyšet, že všichni žili šťastně až do smrti? Ale kdepak. Stalo se jim toho ještě moc a moc. Třeba hned na cestě na králův dvůr. Gareth a Sadie se spolu o něčem přeli až do konce svých dní, i když jejich vysilující hádky se postupně proměnily v přátelské pošťuchování a někdy, ale opravdu jen někdy byli schopní uznat, že ten druhý má pravdu.

Ale to už je, jak se říká, jiný příběh.  Zatím dobrou noc a hezké sny. Sny o vašich milovaných, ne o zlatých pokladech a drahých špercích.