„Nebyla a už jsem říkala, že pana Menšikova jsem vůbec neznala.“

To samozřejmě nebyla pravda. Pamatovala si na něj. Pamatovala si je všechny. Bůh jí nevzal duši, tu pořád měla, aby mohla křičet hrůzou nad tím, co se z ní stalo.

„Přesto vás s ním přinejmenším jeden svědek viděl, slečno. Stejně jako s Petrou Tarasovovou, Olegem Děnisovem a Olgou Katajevovou.“

Měli pravdu, byl čas zmizet z Moskvy, začínala tu mít horkou půdu pod nohama.

„My přece víme, že jste to udělala vy…“ odtušil otcovským hlasem Malý.

„Já? Podívejte se na mě, copak bych něco takového zvládla?“ zahrála šok.

„Jenom nám není jasné proč,“ nenechal se Malý rušit.

Proč, proč, proč! Měla chuť vykřičet pravdu do těch jejich tupých obličejů, aspoň jednou za posledního čtvrt století říct pravdu.

V tom to ucítila – pro něj typickou směs vůně tabáku, silného černého čaje s černým rybízem a dezinfekce. NECHOĎ SEM! vykřikla v hlavě a poslala ta slova k němu, ale už bylo pozdě. Téměř okamžitě se ozvalo tlumené zaklepání na dveře. Tichá žena v brýlích strčila hlavu do místnosti a ohlásila, že by s pány inspektory rád mluvil doktor Katajev.

Oleksa tlumeně sykla. Když vešel, seděla k němu obrácená zády.

„Pánové, myslím, že vzniklo nedorozumění,“ slyšela ho. Ruku jí položil na rameno a byla naprosto klidná. „Moje snoubenka je dáma, a tak to nezmínila dřív, ale v noci ze sedmého na osmého března byla se mnou.“

Velký pozdvihl obočí. „Sepíšeme protokol, pokud vám to nevadí, doktore.“

„Ani v nejmenším. Teď, když nás omluvíte, bych si s dámou rád promluvil o samotě.“

 „Jistě,“ pronesl Malý trochu kysele, ale i on se zvedl, a tak oba policajti odešli. Možná přece jenom nebyli tak hloupí.

 Roztřeseně vydechla a konečně se na něj podívala. Hlas měl pořád stejný a stejně živá gesta, i když vlasy už měl šedé a kolem očí vějíř vrásek. Ona sama nezestárla ani o rok od té doby, co ji viděl naposledy. Pootevřela rty, ale nic z nich nevyšlo.

„Proč jsi mě nechtěla vidět?“ řekl prostě. Stále seděla na dřevěné židli, a tak si k ní přidřepl a chytil ji za ruku. Zajímalo by ji, jestli hned poznal ten rozdíl. Ještě pořád měla dost teplou kůži, protože včera se krmila, takže působila téměř jako živá.

Zakroutila hlavou nad tou otázkou. „Nechtěla jsem, abys mě viděl takhle.“

„Jakmile jsem přijal tu představu, zase tolik mi nevadí. Přijde mi to fascinující.“

Jistě, to z něj promluvil ten věčný student a filozof.

„Pojď teď se mnou,“ stiskl jí ruku.

Tentokrát se vytrhla. „To bys umřel.“

„Ne,“ řekl s jistotou, která ji zarazila. „Vybíráš si nemocné děti, děvky a ožraly. Mně bys neublížila.“

Několikrát zamrkala. „Zatím. Je to čím dál tím těžší. Ale až to bude nutné, ublížil bys ty mě… dřív, než bych ublížila já tobě?“

Chápal, co tím myslela, i když ještě ne, co to ve skutečnosti obnáší. Když přikývl, konečně propletla třesoucí se prsty s těmi jeho.