Birger v poslední době často přecházel po hradbách, protože procházky mu dělaly dobře. Když vtáhl vzduch do plic, málem se rozkašlal, ale bylo to o moc lepší než dýchat kouř a výpary uvnitř hradu.

            Proti němu přicházela královna Tove a v bílých šatech a s obřím rubínem na krku zářila v tom šedém dni jako kapka krve. Očividně dostala od ranhojiče stejné pokyny. Byla stále bledá, ale zdála se každým dnem silnější. 

            „Má paní,“ uklonil se. Jakkoliv ji neměl rád, nikdy ho neopustili dobré způsoby.

            Pokývla mu na pozdrav s vlažným úsměvem.

            „Daří se vám už líp? Neměl jsem příležitost…“ V tu chvíli se ošklivě rozkašlal a k ústům přiložil sněhobílý kapesník. „Neměl jsem příležitost vyjádřit, jak líto mi je  vašeho dítěte.“ Jistěže lhal. Líto mu bylo jedině to, že podle plánu měla umřít ona, ne dítě.

            Tove přes tvář proběhlo jakési strnutí, ale hned bylo zase pryč. „Myslíte často na smrt, pane čaroději?“

           Zadíval se na krvavé kapky vpité do kapesníku. Možná měl myslet dřív na to, že při obchodování se Smrtí člověk vyhrát nemůže, že Smrt má zvláštní smysl pro humor a ještě k tomu si vždycky žádá daň.

            „To ano, má paní, myslím na ni velice často.“