„Za všechno vlastně může ta čarodějnice, přesně ta, za kterou jsem jela, když mě k tobě přivedli. Já byla totiž kdysi tak hloupá, že jsem od ní chtěla pomoct… jestli by ošklivá zrzka nemohla být jako ostatní. Vysmála se mi, že si přeju takovou hloupost. Ale druhý den za mnou přiletěl bílý sokol a k pařátu měl přivázaný vzkaz od ní. Že prý jestli se o něj dokážu rok starat a neztratím ani jedno z jeho duhových pírek, udělá ze mě krasavici. Pokud to ovšem nedokážu, propadne moje duše peklu. Cha! Samozřejmě jsem tomu nevěřila! Pak jsem ale zjistila, že když se toho sokola někdo dotkne, cítím to taky, a když mu někdo ubližuje, bolí to i mě.

Myslím, že to všechno čarodějnice udělala, protože jsem jí mohla pomoct – otci totiž už dlouho hýbala žlučí. Měla smůlu, neposlechl mě. Před pár měsíci se otec rozhodl, že ji nechá upálit, a mě chytil na cestě k ní tvůj purkrabí, když jsem ji jela varovat. A tak skončila na hranici, otec a bratr mrtví a já s tím sokolem na krku.

Vlastně je dobře, že mě neslyšíš, protože bys ničemu z toho nevěřil. Já tomu sice už věřím, ale už se nebojím.

Dobrou noc…,“ přejela mu prsty po tváři a přikrývku si přetáhla přes hlavu. Myslela na piráty a racky nad rozbouřeným moře, dokud ji tiché pochrupování neukolébalo ke spánku.

Všechno pokryl sníh, vlastně se to stalo během jediné noci. Kolem hradeb ráno stráže nacházeli stopy stále drzejších hladových vlků, kteří se sem dostávali přes teď zamrzlou řeku kroutící se pod hradem.

Emerich vždycky rád lovil a teď s sebou bral i jejího bílého sokola, protože byl ze všech nejrychlejší a nejchytřejší. Judita to dovolila, protože to bylo jeho přání, ale vždycky ho zapřísahala, aby Gisa hlídal jako oko v hlavě. Nechápal důvod jejího přání, ale vždycky jí to slíbil a snažil se ji nezklamat.

Ten den byl jasný, slunečný a mrazivý, jako stvořený k lovu. V lese už vystopovali dvě srnky, divočáka a lišku… a dostali je všechny. Pak narazili na stopy obrovského vlka a vydali se po nich, i když stopování trvalo několik příštích hodin.

Našli ho! Pomáhal jim v tom sokol, ale teď ho už viděli na vlastní oči. Černá kožišina se míhala mezi stromy a vlk občas zavrčel tak, že se jim plašili koně. Ztratili ho až u skalního ochozu, kde ale na několik sáhů kolem byla jenom mýtina.

„Stát!“ rozkázal Emerich družině. „Nelíbí se mi to, chce na nás přivést smečku.“

Na okamžik všichni zmlkli a čekali, jestli neuslyší blížící se vytí. Vzduch ovšem prořízl jiný zvuk, šíp vystřelený z luku. A pak křik sokola, který z nebe padal k zemi.

„Giso,“ zaskřípal Emerichovi hlas, protože ona mu to neodpustí.

Střelec na skalním ochozu nad jeho hlavou, v černé vlčí kožišině a vedle stejně tmavého koně, čekal, až sokol dopadne. Hned se k naříkajícímu ptákovi vrhnul a z těla mu vytrhl šíp. Nakonec mu začal z křídel rvát duhová pírka, zatímco skřehotání ustalo docela.

Černý lovec se zvedl a s vítězným pohledem přepočítával, jestli těch pírek je opravdu šest. Pak zdusil výkřik a jeho výraz se změnil na ohromený, protože jemu samotnému teď trčel šíp z pravé dlaně, jejíž obsah pustil na zem.

Otočil se a kus za sebou uviděl Emerichovu družinu. Neváhal ani chvíli, nelidsky rychle se vyšvihl na koně a ujížděl. Mířilo na něj sice několik luků, ale jejich pán střelce zadržel.

Judita mezitím čekala, teď už dokonce vyhlížela loveckou skupinu na hradbách, protože byli pryč příliš dlouho a ona si začínala dělat starosti. Bětka, její služebná, jí dělala společnost a jako tak často své paní nerozuměla. „Jsou to chlapi zvyklí postarat se o sebe.“

„Myslím, že se bojí umřít stejně jako ty nebo já,“ dýchla si Judita do dlaní obláček páry, aby je zahřála. „Ale je to snazší, když myslíš na lidi, co už na tebe čekají na druhé straně…“

Bětka s sebou trhla, když její paní vykřikla bolestí a chytila se kus pod žebry. Snažila se ji chytit, když Judita zaklopýtala, ale pak si všimla, jak se kolem rukou, co k sobě mladá paní tiskla, šíří krvavá skvrna. Bětka si přitiskla dlaně k ústům. Hradní paní zavrávorala a opřela se ještě na chvíli slábnoucí rukou o výklenek hradeb, než přepadla dolů. Služka už jen stihla prsty zavadit o její kožišinu. Juditin křik jako by se postupně změnil v řev dravého ptáka.

„Děj se vůle boží,“ pokřižovala se Bětka.

Tam dolů na zem dopadlo jenom šest zářivě bílých pírek.